KAPITOLA 6.

 Najednou jsem si uvědomil, že už nesvírám v ruce svou sekeru. Rozhlédl jsem se. Ležela hned vedle mě. Jenže nebyla zlatá, byla modrá! Všechno se mi to znovu vybavilo. Co se to tu vlastně proboha stalo? Kde je Gacha-Robo? Kde se tu vzal a kam se poděl?

Ellie si všimla mého rozrušení. "Ritsuko, jak si vlastně ty gobliny porazil?" zeptala se.

Všichni zpozorněli. Tohle je v ten moment nenapadlo. Sledovali mě a čekali, co odpovím.

"Já je neporazil," objasnil jsem. "To Gacha-Robo. Najednou se rozzářilo jasně modré světlo a on se tu objevil. Jo a taky mi při tom zmodrala sekera," vzpomněl jsem si a ukázal jsem jim svou zbraň. "Zabil všechny gobliny a pak zmizel."

"To by dávalo smysl. Šlo přeci o ohnivé gobliny a Gacha-Robo ovládá vodu, stejně jako Lyte, ne snad?" přikyvoval Xavier.

"To ano. Jenže Gacha-Robo nikdy neopouští svůj les," nesouhlasila Ellie. "Navíc se neumí jen tak někde objevit a pak zase zmizet, i když to tak občas vypadá, vzhledem k tomu jak tiše se pohybuje."

"A co ta sekera?" připomněla Clover.

"Ano. Modrá sekera a taky to světlo, které jsme viděli. Gacha-Robo nic takového nesvede a i kdyby, proč by to dělal? Myslím, že to smysl nedává," kroutila Ellie hlavičkou.

"Chceš snad říct, že Ritsuka lže?" zamračil se Xavier.

Překvapilo mě to. Nějak jsem nečekal, že by se mě ze všech přítomných zastával zrovna on. Ohlédl jsem se po Ellie. Pohledem jsem ji přesvědčoval, že jsem si to nevymyslel, nahlas jsem však neřekl nic.

"To netvrdím. To světlo jsme viděli všichni a Ritsuka nemá jediný důvod si vymýšlet, navíc k tomu ani pořádně nezná zákonitosti tohoto světa. Jak si řekl, Gacha-Robo ovládá vodu, takže mohl ty gobliny porazit, jenže tohle Ritsuka nevěděl."

"Díky, Ellie," usmál jsem se na ni. Byl jsem šťastný, že mi věří.

"Možná bude lepší jít spát a nechat si to projít hlavou," navrhla Eve.

"To je fakt," souhlasil jsem a vyhoupl se na nohy. "Navíc zítra vyrážíme na důležitou výpravu."

Při té poslední větě jsem věnoval pohled Clover. Všiml jsem si, jak jí zrudla líčka. Ušklíbl jsem se. Líbilo se mi, že je taky jednou ona v rozpacích ze mě. Nakonec jsme se vydali nahoru a do postelí. Já a Ellie jsme opět přespali u Eve, i když mě to trochu zklamalo. Napadlo mě, že by mě třeba mohla Clover na noc pozvat k sobě, ale ona se vrátila zpět do kanceláře. Tentokrát jsem usnul prakticky okamžitě. Přestože Evina schopnost fungovala skvěle, cítil jsem se unavený.

Probudily mě sluneční paprsky, které se i přes závěs na okně dostaly dovnitř a dopadaly na mou tvář. Myslel jsem, že zase vstávám poslední, než jsem zahlédl Ellie na vedlejší matraci, jak spokojeně oddechuje. Pousmál jsem se. Ve spánku vypadala ještě roztomilejší. Posadil jsem se a zjistil, že Eve nikde v domku není. Rukou jsem si trochu upravil vlasy, čistě podvědomě jsem popadl svou nyní modrou sekeru a vyšel jsem ven. Když jsem kráčel po tenké cestičce spojující Evin dům s kanceláří, zdálo se mi, že se dole něco děje. Zrychlil jsem a zaklepal na velké bílé dveře.

"Vstupte," ozval se mužský hlas.

To nebyla Clover. Otevřel jsem. Za dřevěným stolem seděl Xavier, čas od času dojel na kancelářské židli k některému z počítačů a cosi tam namačkal. Jakmile mě uviděl, zazubil se.

"Nazdar, Ritsu. Vyspinkanej dorůžova?"

"J-jo," odpověděl jsem nejistě. "Díky za optání. Kde... kde je Clover?"

"Dole. Dávají s Phantomem a Eve nádraží trochu do kupy po tom včerejším útoku."

Zarazil jsem se. Tohle mě doopravdy zaskočilo. "A proč není tady a nepomůžeš jim ty?"

"Ráno jsem se přišel zeptat, jestli se nechce trochu prospat, tak jsme se vyměnili. Ale neboj, v poledne mě Phantom přijde vystřídat."

Byl jsem nadšený. Naučili se spolupracovat. Nic lepšího jsem si nemohl přát. Rozloučil jsem se a šel jsem se podívat na ostatní.

"Dobré ráno, Ritsu," usmála se škodolibě Clover.

Pochopil jsem, na co naráží. Slunce už bylo vysoko na nebi a mně došlo, že už je zase dopoledne. Než jsem stihl něco namítnout, ozval se jiný hlas.

"Pane Hachidori!" jásala Eve. "Jak se cítíte? Spalo se vám dobře? Neozvaly se vám žádné bolesti?"

"Ahoj, Eve. Neboj se, vyléčila si mě dokonale. Jsem absolutně v pořádku," oplatil jsem jí úsměv.

Poté jsem zahlédl Phantoma. Pokývl mi na pozdrav. Též jsem na něho kývl a vrátil jsem se očima ke Clover.

"Tak... co na to říkáš?" začala. "Spolupracujeme. A všechno je to jen tvoje zásluha. Měl bys na sebe být pyšný, hrdino."

Všiml jsem si, že se ke mně pomalu sune blíž. Tentokrát už jsem nechtěl dopustit, aby to cokoliv překazilo. Přitáhl jsem si ji k sobě a políbil jsem ji. Okamžitě se mi podvolila. Cítil jsem, jak mě rukama objala. Něžně jsem ji hladil po zádech. V ten okamžik jsem si přál, aby ta chvíle trvala navždy.

"Haló. Vyrážíme, Romeo," vyrušil nás vílí hlas.

Naše rty se odloučily. Zčervenal jsem. Nevěděl jsem, co mám dělat. Nedokázal jsem se Clover podívat do očí. Pohladila mě po vlasech.

"Najdi mého bratra. Spoléhám na tebe."

Konečně jsem se odvážil podívat. Přes její zelené prosklené brýle to nebylo tak hrozné, jak jsem očekával. Přesto jsem ve své tváři pociťoval její upřený pohled.

"Slibuji," pronesl jsem tiše.

Věnoval jsem jí ještě malý polibek na čelo, poté jsem ji pustil ze svého sevření a otočil jsem se k Ellie.

"Můžeme vyrazit, ospalče," vyplázl jsem na vílu jazyk.

"Hele! Vsadím se, že ses neprobudil o moc dřív než já!" zašklebila se Ellie uraženě.

Se všemi jsme se řádně rozloučili a teď už vážně jsme vyrazili na cestu. V přízemí jsme naposledy zamávali zemnímu spiritovi a šli jsme.

"Kde plánuješ začít?" zajímal jsem se.

"Nemáme jedinou stopu, takže bych začala se sháněním informací. Znám jeden dům nedaleko odsud, kde vědí téměř o všem, co se v Gacha Worldu šustne."

"Výtečně!" zaradoval jsem se. "Co je to za dům?"

"No... totiž... Řekněme, že je to dům plný žen, kam však ženy moc často nechodí."

Zamyslel jsem se. Lekl jsem se. Jedno takové místo mě napadlo. Ale co když něco takového v Gacha Worldu vůbec nemají? Bude mě považovat za úchyla.

"Ellie... nemyslíš nevěstinec, že ne?" zeptal jsem se opatrně.

"Myslím," přikývla.

Měl jsem pocit, jakoby mi něco zaskočilo v krku. Odkašlal jsem si a pak jsem se na ni tázavě podíval.

"Děláš si legraci. Mám pravdu? Já přeci nebudu..."

"Proč ne? S Clover ti to šlo skvěle," ušklíbla se.

"To... to..." Zrudla mi líčka. "To bylo nedopatření. Navíc to bylo poprvé, co jsem se líbal s dívkou. Odmítám hned skočit po další metě."

Ellie se rozesmála. "Však si z tebe dělám srandu. Mám tam jednu dobrou kamarádku, takže neboj. Nemusíš se obětovat, pokud vysloveně nechceš."

"Ne, díky," zabručel jsem.

Připadal jsem si trapně. Možná jsem to s Clover neměl dělat, teď mi to bude Ellie neustále předhazovat. Pomalu jsme došli až do jakéhosi města. Vyhlíželo poněkud zastarale. Vedle moderního proskleného Hlavního nádraží se zdálo, že sem nikdy nevkročila noha moderních technologií. Ne, že bych zemní spirity a magii považoval za moderní vymoženosti, ale i tak ve mně nádraží budilo dojem, jako bych se ocitl někde v budoucnosti, zatímco tohle město mě přeneslo spíše do devatenáctého století. Zdejší nebe bylo šedivé, v okolním vzduchu se mísila špína a prach s mlhou. Postřehl jsem, že nad městem se tyčí veliká továrna se čtyřmi továrními komíny, z nichž neustále stoupá kouř. Dopravní cesty byly dlážděny kočičími hlavami. Čím hlouběji do města jsme zašli, tím špinavějšími se ulice stávaly. Nyní už jsem si musel rukou zakrýt nos. Z toho puchu se mi dělalo nevolno. Zdálo se mi, že cítím plíseň, hnilobu, moč a zvratky.

"Na ten smrad si zvykneš," pošeptala mi Ellie.

Nepřišlo mi to, jako něco, na co by se dalo zvyknout. Tohohle místa jsem si z vyhlídky na Hlavním nádraží vůbec nevšiml. Nejspíš jsem byl uchvácen tou vší krásou, že jsem nepostřehl to jediné město, které kompletně převracelo můj pohled na Gacha World.

"Ellie, je to ještě daleko?" huhňal jsem se zacpaným nosem.

"Není. Vlastně se ten nevěstinec nachází hned v následující ulici," ujistila mě.

Zahnuli jsme tedy za roh. Najednou se na nás vrhl nějaký muž. Byl celý zarostlý a šaty měl potrhané. Páchnul z něj alkohol.

"Máte něco k pití? Prosím. Jednu flašku rumu," žadonil.

Nepřemýšlel jsem. Visel na mně jako nějaký otravný hmyz. Myslel jsem, že se z toho zápachu pozvracím. Odstrčil jsem ho od sebe a zavrčel jsem. Dopadl na zadek přímo do blátivé kaluže. Neustále mě však sledoval těma zarudlýma očima, které prosily o trochu alkoholu. Chtěl jsem mu něco říct, ale Ellie mě zatahala za rukáv. Zakroutila hlavou.

"Pojďme, Ritsuko. Už je to jen kousek."

Pořád jsem měl zlost, ale nenechal jsem se přemlouvat. Za chvíli jsme zastavili před jedním domem, oproti ostatním okolním lokálům dosti velikým. U dveří se pohupovaly dvě lucerny zářící nemravně rudými žárovkami. Byl dřevěný a stejně jako všude po městě kolem něho pobíhaly krysy. Taky byl trochu jinak cítit. V té směsici jsem rozeznal alkohol, levné ženské parfémy a ještě něco, co jsem nedokázal pojmenovat, i když jsem tušil, co to asi bylo. Vešli jsme dovnitř.

"Vítejte u nás," přivítala nás zvláštní dívka stojící za barovým pultem, u kterého posedávalo několik shrbených mužů.

Celý nevěstinec byl zdobený do rudé barvy a dívka s ním dokonale ladila. Krom vlastní kůže měla všechno rudé. Neposlušně rozježené vlasy zachycené do dvou nahoru vyčesaných culíků, veliké zářivé oči zvýrazněné černou řasenkou, tílečko bez ramínek zakončené nad pupíkem, kraťoučká řasená sukně se stříbrným zámkem ve tvaru srdce na opasku, svůdné rukavičky dlouhé pod ramena i podkolenky se stejným vzorem jako na opasku, vše se pyšnilo odstínem žhavé červeni. Možná, že v Gacha Worldu už by mě to nemělo překvapovat, ale mou pozornost upoutaly špičaté rohy, které jí vyrůstaly z hlavy.

"Má pán nějaké konkrétní přání?" mrkla na mě svůdně.

Uvedlo mě to do rozpaků. Rychle jsem očima přejel k Ellie a prosil ji pohledem, ať něco řekne.

"On není zákazník," pronesla konečně. "Je tu se mnou. Jdeme navštívit Lilith."

"Aha," povzdechla si rudá dívka zklamaně. "Už dlouho sem nezavítal takový pohledný mladík, myslela jsem, že bude zábava."

"Promiň, Akki. Rozumím, že neustále obskakovat ty ulepené staříky asi není nic moc, ale tady Ritsuka je naprosto neschopný panic, s ním by jste si moc neužily."

"Hej," okřikl jsem ji.

Tohle se mě silně dotklo. Vážně by mě nenapadlo, že když se jí trochu svěřím, hned začne všude roztrubovat, že jsem panic.

"To se pleteš, Ellie. Ti nezkušení jsou nejlepší," zazubila se Akki a oblízla si rty. "Není nad to vzít takovému roztomiloučkému chlapečkovi jeho nevinnost."

"Tak tohle už by stačilo!" přerušil jsem jejich debatu. "Přišli jsme za Lilith, ne za tebou."

"Ritsuko, chovej se slušně," napomenula mě Ellie potichu.

"To říká ta pravá! Fakt tě baví dělat ze mě terč posměchu? Jdi s tím někam! Už toho mám plný zuby!"

Ellie na mě zaraženě hleděla. Překvapeně zamrkala. Poté se jí oči zaleskly slzami.

"Promiň, Ritsuko. Nechtěla jsem ti ublížit. Nejspíš jsem překročila hranice. Omlouvám se."

"To nic, jen už to nedělej, ano? Je to pro mě choulostivé téma a nechci, abys, když se ti s něčím takovým svěřím, to roztrubovala všude okolo."

"Rozumím. Odpusť mi."

Ellie sklopila hlavu. Nejspíš opravdu netušila, jak mě to raní. Možná tohle v Gacha Worldu nebylo téma, o kterém by se ostýchali žertovat. Akki nás sledovala s poněkud vyděšeným výrazem. Tak nějak jsem odtušil, že teď už jsem pro ní nebyl roztomiloučký chlapeček.

"Lilith je nahoře. Třetí dveře zprava," vykoktala ze sebe.

"Děkujeme," usmál jsem se na ni a s Ellie jsme se vypravili po schodech nahoru.

Pravda, že jsem to asi zase jednou přehnal, ale tohle téma je pro mě skutečně citlivé. Přeci jen jde o jeden z hlavních důvodů, proč mám teď doma celý život naruby. Doufal jsem, že v Gacha Worldu najdu odpočinek od svých běžných problémů, ale najednou mám pocit, jako kdyby mi je tenhle svět naopak neustále předhazoval. Copak neexistuje místo, kde bych mohl nalézt klid?   

začátek | předchozí | následující