KAPITOLA 5.
My Gacha Story

 Stál jsem před bělostnými dveřmi vrchní kanceláře, přešlapoval z místa na místo a zhluboka oddechoval. Na sobě jsem měl pěkně střižený smoking černý jako noc se zlatým motýlkem a bílou košilí. Podle děvčat mi tento motýlek hezky ladil k očím. Z počátku jsem si představoval kombinaci zlaté a zelené, ne, že by se k sobě nehodily, ale pak mi došlo, že tady mé oči vlastně již zelené nejsou. Ten smoking mi vypůjčil Evin starší bratr Xavier. Taková veselá kopa, i když jeho humor není vždy úplně vhodný. Mladší Phantom se chová jako jeho úplný opak. Za celou dobu, co jsme se připravovali na večer, nepromluvil ani slovo. Pořád se tváří vážně, jen z jeho očí mám neustálý pocit, jakoby ho něco trápilo.

"Co tady ještě děláš? Neměl bys zaklepat?"

Leknutím jsem nadskočil. Za mnou se vznášela Ellie v tmavě fialových šatech bez ramínek doplněných krátkými stříbrnými rukavičkami a stejně barevnou širokou stuhou kolem pasu uvázanou na boku.

"Víš, já... trochu se bojím," přiznal jsem. "Nikdy jsem dívku na ples nepozval."

"Nedělej si starosti," usmála se Ellie povzbudivě. "Nezapomínej, že to není žádný formální ples. Jde pouze o to, dobře se bavit. Navíc já, Eve, Xavier a Phantom tam budeme taky, takže žádný strach."

"Máš pravdu, díky."

"Mimochodem," zarazila se. "Kde si nechal sekeru?"

"U Eve doma, přeci ji nebudu brát s sebou na tancovačku," namítl jsem.

"Tady v Gacha Worldu není zvykem někde nechávat své zbraně. Na každé akci mají nějakého člověka, u koho si ji můžeš odložit, ale rozhodně bys ji neměl nechávat doma. To je nevhodné."

"To jsem nevěděl," polekal jsem se. "Myslíš, že si pro ni ještě stihnu skočit?"

"No..." zamyslela se Ellie, neznělo to moc pozitivně.

"Tady je," ozval se známý hlas a má zlatá sekera se rozletěla proti mně.

Instinktivně jsem ji chytil. Zamrkal jsem a vzhlédl. Kousek od nás zastavil Xavier se svým typickým škodolibým úšklebkem. Byl oblečený v bílém smokingu s motýlkem barvy čerstvě prolité krve. Všiml jsem si, že se nijak příliš nesnažil upravit své naježené rudé vlasy, které mu neposlušně trčely do stran. Za ním se krčili Phantom a Eve. Phantom měl podobný černý smoking jako já, jenže košile pod ním nebyla čistě bílá jako moje nebo Xavierova. Její barva byla lehce nafialovělá. Také na rozdíl od nás neměl kolem krku uvázaného motýlka, nýbrž kravatu odstínu velmi podobného šatům Ellie. Eve v mléčně bílých šatech s průsvitnými rukávy končícími u loktů, nařasenou sukní ke kotníkům a korálkovým zdobením zlaté barvy vypadala jako princezna.

"Díky," řekl jsem a usmál jsem se na Xaviera.

"Za málo, ty dutá kebule," zazubil se.

"Hele..." chtěl jsem něco namítnout, ale Ellie mi skočila do řeči.

"My půjdeme napřed, ano? Tak s Clover dorazte."

"Dobře. Uvidíme se," rozloučil jsem se a všichni odešli.

Zase jsem osaměl. Tentokrát už jsem musel sebrat odvahu a zaklepat na ty dveře. Natáhl jsem k nim ruku. Naposledy jsem se zarazil. Povzdychl jsem si a zaklepal jsem. To bylo poprvé, co se přede mnou dveře kanceláře po zaklepání skutečně otevřely.

"Tobě to nějak trvalo. To nevíš, že nechávat dívku čekat je nevychované," usmála se na mě Clover.

Strnul jsem. Poprvé jsem spatřil její nádherné smaragdové oči. Její šaty se pyšnily odhalenými rameny. Lehce volné rukávy stejně jako u Eve končily nad lokty, kde je zdobila krajka. Středně široká sukně zelené barvy byla od bílé vrchní části oddělena černým okrasným pruhem. Neřekl bych, že vypadala elegantně, spíš prostě přitažlivě. Připadalo mi, že její rty se nepřirozeně lesknou. Zajímalo by mě, jestli použila nějaký lesk na rty nebo si mé nevhodné představy pohrávaly s mým zrakem. Najednou jsem si něčeho všiml. Na její pravé paži se stále nacházel onen tajemný kotouč. Když jsem se nad tím tak zamyslel, vzpomněl jsem si, že Xavier, Phantom a Eve je měli také.

"Nebude ti ten kotouč při tanci překážet?" zeptal jsem se na rovinu.

"Ty máš taky s sebou svou sekeru, ne?" zasmála se a ukázala na zlatou zbraň v mé ruce.

Pochopil jsem, ten kotouč byl jakýsi druh zbraně. Proto ho nesundala, jelikož nechávat zbraně doma se v Gacha Worldu nesluší. Nabídl jsem jí tedy ruku.

"Nuže, vyrazíme? Ostatní už tam na nás určitě čekají."

"Zajisté," usmála se a podala mi levou ručku, na které měla pro změnu uvázanou mašli, podobnou té ve vlasech.

Když jsme dorazili, ples byl již v plném proudu. Doopravdy šlo spíše o tancovačku, než pořádný ples. Kapela vyhrávala hezky zvesela, muži a ženy se na parketě otáčeli. Někteří muži ani neměli celý smoking, pouze společenské kalhoty a nevyžehlenou košili. Ženy zase oblékly povětšinou bílé haleny s nějakou delší barevnou sukní a celkový vzhled doladily několika doplňky. Starší páni posedávali u baru a spokojeně popíjeli.

Odložili jsme si zbraně u vchodu a vešli jsme dovnitř. Eve na nás mávala už z dálky. Také jsem jí zamával, ale Clover mě táhla za ruku rovnou na taneční parket. Pustili jsme se tedy do tance. Nevolili jsme žádný konkrétní tanec, to by se do atmosféry večera ani nehodilo, prostě jsme tam tak skotačili, jak to bývá na vesnických veselkách.

"Clover, podívej! Dívej se!" volala na nás Eve, která vzala do kola Xaviera.

Než jsme dotančili až k nim, přibrali k sobě i Ellie a Phantoma. Clover se zasmála. Tvářila se šťastně a dojatě. Nedokázal jsem si představit, kdy asi naposledy viděla své sourozence takhle se společně bavit. Drželi se za ruce a tancovali ve svém čtyřčlenném kroužku. Cítil jsem z nich nadšení a Clover to očividně cítila také.

Když už se schylovalo k půlnoci, hudba zpomalila a pořadatelé ztlumili světla. Ellie, Xavier, Phantom a Eve už byli zřejmě unavení, jelikož se posadili k baru a nechali si nalít každý sklenku džusu. Lidé, kteří ještě zůstali na parketě se jen tak volně pohupovali do rytmu a my jsme nebyli výjimkou. Držel jsem Clover kolem pasu, ona se mě držela za ramena a hlavu si opřela o mou hruď. Poznal jsem, že se mi ve tvářích hromadí krev. Prostupovalo mnou teplo jejího těla. Pociťoval jsem její dech na svých prsou. Určitě musela slyšet můj zrychlený tep. Kromě vlastní matky jsem si ještě nikdy žádnou ženu takhle k tělu nepustil.

"Ritsu," vyslovila mé jméno.

Polil mě záchvat paniky. Pronesla to tak tiše, jemně, nečekaně. Zachvěl jsem se. V lících jsem měl oheň a srdce si v hrudním koši uspořádalo divokou party.

"Ano?" dostal jsem ze sebe konečně. Dokonce to znělo relativně klidně.

"Děkuji ti. Děkuji ti za všechno. Tenhle večer je to nejkrásnější, co jsem v poslední době prožila." Zvedla hlavu a podívala se mi do očí. "Ostatní si to také moc užili. Zachránil si moji rodinu. Nevím, jak bych ti měla poděkovat."

"Úplně stačí, když se budeš hezky starat o své nádraží a budete všichni šťastní," pousmál jsem se. Trochu jsem se uklidnil. "Až tento večer skončí, já a Ellie se vydáme hledat Lyta. Pokud mi chceš skutečně nějak poděkovat, postarej se o ostatní, než se nám ho podaří najít."

"Co?" zarazila se Clover. "Vy... vy najdete mého bratra?" Zaleskly se jí oči. Po tvářích jí stekly dva tenké pramínky slané vody. "Ach Ritsu, děkuji ti. Moc vám oběma děkuji."

Pohladila mě po tváři. Cítil jsem, jak se ke mně její rty přibližují. Přivřel jsem oči ve vášnivém očekávání. Vtom se rozletěly dveře. Všichni se lekli. Ohlédli jsme se, co se děje. Ve dveřích stál vousatý muž v farmářském oděvu. Hlasitě oddechoval, jakoby celou cestu běžel.

"Goblini! Goblini!" křičel z plných plic. "Hlavní nádraží napadli goblini!"

"Cože?" vyděsila se Clover. "Naše nádraží!"

Vyvlékla se z mého sevření. Rozběhla se k východu. Popadla u šatnáře svůj kotouč a vyběhla ven.

"Clover! Clover!" volal jsem za ní.

Nezastavila se. Vyřítil jsem se za ní. Rychle jsem u šatnáře vyzvedl svou sekeru. Slyšel jsem Ellie, jak na mě křičí.

"Ritsuko, ne! Je to nebezpečné!"

Neposlouchal jsem ji. Uháněl jsem k nádraží, co mi síly stačily. Dorazil jsem pár vteřin za Clover. Vytřeštil jsem oči. Po celém nádražním komplexu poskakovali červení mužíčci. Vypadali trochu jako skřeti. Jejich uši byly špičaté, na sobě měli zmuchlaná bílá trička, krátké hnědé plápolavé kalhoty a velmi tmavě rudou vestu. V rukách drželi klacky a ničili s nimi jednotlivá nástupiště. Nebylo jich ani deset, ale i tak už stihli napáchat dost škody.

"Nechte moje nádraží na pokoji vy... odporní goblini!" rozkřikla se Clover a kotouč na její paži začal rotovat.

Ve zlomku vteřiny z něj vyrašily dlouhé zelené šlahouny, které vystřelily nahoru na nástupiště a chytily jednoho goblina. Obdivně jsem otevřel ústa. Jenomže goblin se pouze zasmál, lusknul prsty a výhonky, které jej svazovaly jako lana, vzplály. Clover byla nucena je rukou odseknout od kotouče, než by se po nich oheň dostal až k ní.

"Tak to nevyšlo. Jiný nápad?" podíval jsem se na ni tázavě.

Mezitím k nám doběhli i ostatní. Ulekli se, když spatřili tu spoušť a Clover, která se viditelně třásla.

"Clover, tohle jsou ohnivý goblini. Ty těmi svými rostlinkami neporazíš," napomenul ji Xavier.

"Tak něco udělej ty, když jsi tak chytrý!" odsekla Clover.

"Moc dobře víš, že můj oheň tu bude stejně k ničemu jako tvé schopnosti!" nenechal si to Xavier líbit.

Zatímco se hádali, Phantom roztočil svůj kotouč. Vyletělo z něj něco, co mi silně připomínalo smrtku. Kostnatý obličej, černá kápě, nabroušená kosa. Vrhlo se to proti jednomu z goblinů. Napřáhlo se to proti němu kosou, ale ten se útoku mrštně vyhnul. Ostatní goblini mu okamžitě přispěchali na pomoc. Naskákali smrtce na záda a podpálili ji.

"Sakra Phantome! Říkal jsem snad, že to nemá cenu, ne?!" rozkřikl se na něho Xavier.

Phantom uraženě zkřížil ruce na prsou.

"Nehulákej na něho! Snažil se jen pomoct!" naštvala se Clover.

"Ty na mě taky nehulákej, sestřičko!"

Eve se nahrnuly do očí slzy. Přitiskla si ruce k srdci a sklopila pohled. "Kdyby tu tak byl Lyte," zasténala tichounce.

Už jsem to nemohl poslouchat. Pevně jsem stiskl sekeru v rukou a rozběhl jsem se k nádraží. Pospíchal jsem po schodech nahoru. Phantomův přízrak nalákal všechny gobliny do třetího patra. Byla to jen tři schodiště, netrvalo mi dlouho se k nim dostat.

"Ritsuko! Co to vyvádíš?!" vyjekla Ellie.

Rozpřáhl jsem se a vrhl jsem se proti skupince goblinů. Jenže ti to včas zaregistrovali a můj útok vykryli. Uskočil jsem dozadu. Málem jsem ztratil balanc. Než jsem se stačil rozkoukat, jeden z goblinů proti mně vystřelil ohnivou kouli. Neměl jsem sebemenší šanci uhnout. Útok to ve své podstatě nebyl nijak silný, i tak jsem však skončil na podlaze s jednou polovinou těla sežehnutou od ohně.

"Ritsu!!!" zaslechl jsem vzdálený leč hlasitý výkřik.

Znělo to jako Clover. Sotva jsem se udržoval při vědomí. Mlžilo se mi před očima. Ta bolest byla nepředstavitelná. Zahlédl jsem, jak se ke mně ti goblini pomalu přibližují. Slyšel jsem jejich nelidský smích. Z očí mi vytryskly slzy.

"Neubližujte mi... neubližujte mi..." špital jsem prakticky neslyšně. Pálilo to, jak mi slzy stékaly po spálené tváři. Ještě nikdy v životě jsem necítil takovou bolest. Ještě nikdy v životě jsem neměl takový strach. V záchvatu hrůzy jsem se i přes veškerou bolest ztěžka posadil. Pevně jsem svíral sekeru oběma rukama. Natáhl jsem ji před sebe. "Neubližujte mi!" vykřikl jsem z posledních sil.

Celé nástupiště najednou zalilo jasně modré světlo. Když mé oči konečně částečně přivykly té záři, zatajil se mi dech. Přímo přede mnou stál sám Gacha-Robo. Poznal jsem ho, přestože byl ke mně otočený zády. V tu chvíli si sundal svoji kulatou hlavu a pustil se do boje s gobliny. Jediným úderem modré hlavy je všechny zneškodnil. Ohlédl se po mně a jak se objevil, tak také zmizel. Nerozuměl jsem tomu.

Nahoru za mnou přiletěly Ellie a Eve. Obě se ke mně ustaraně nahrnuly. Eve zděšeně vyjekla, když mě uviděla. Musel jsem vypadat příšerně.

"Ritsuko, Ritsuko, pane bože, Ritsuko," naříkala Ellie, rozplakala se.

Brzy dorazili také ostatní, kteří to vzali výtahem. I v jejich tvářích jsem viděl děs, i když nic neříkali. Těžce se mi dýchalo. Moc dobře jsem věděl, jak na tom jsem.

"Ritsu..." vydechla Clover. "Ti goblini, oni jsou... mrtví. Zachránil si nás. Znovu."

"Jenže... jeho zranění jsou příliš vážná. Clover, on... on..." vzlykala Eve.

Clover si přisedla ke mně. Zahlédl jsem v jejích očích bolest. Věděl jsem to. Prostě jsem to věděl. Ono to tak nějak poznáte, když umíráte...

"To nejde! To nemůže! Nemůžeme ho nechat zemřít!" naléhala Ellie.

"No... jedna možnost by tu byla," řekl Xavier a podíval se po svých sourozencích.

"Ty myslíš..." ohlédla se po něm Clover. Přikývl.

"Co? Jaká možnost?!" nechápala Ellie.

"Totiž... my všichni jsme adoptovaní. To znamená, že neznáme svůj původ. Ale občas má člověk takové rysy, že lze odtušit, co je asi zač," vysvětlovala Clover. "A právě proto máme velmi silné podezření, že naše nejmladší sestřička Eve je původem anděl. Navíc zatím se u ní neprojevila žádná schopnost, což znamená..."

"Což znamená, že by možná mohla mít dar léčit!" dokončila za ni Ellie.

Všichni upřeli pohledy na Eve. Dívenka znervózněla. Začala rozpačitě muchlat šatičky v dlaních.

"Jenže... já to nikdy nedělala," namítala. "Nevím, jestli to zvládnu."

"Eve, prosím. Musíš se alespoň pokusit," přesvědčovala ji víla.

"No... no tak dobře," souhlasila nakonec nejistě.

Eve se postavila. Zavřela oči a uvedla kotouč na své pravé paži do pohybu. Snažila se soustředit. Kolem se zvedal vítr. Každý ji napjatě pozoroval. Dokonce i já, přestože udržet oči otevřené se stávalo těžším a těžším. Odkašlal jsem si. Najednou jsem měl pocit, jako když zvracím. Cítil jsem, jak mi po bradě stéká krev.

"Ty to zvládneš, Eve. Dokážeš to," postřehl jsem tichý povzbudivý hlas. Patřil Xavierovi.

Náhle se kolem Eve rozprostřel jakási zlatý znak. Mírně zaklonila hlavu. Její andělská křídla budila dojem, jakoby byla větší, než kdy předtím. Začala zářit. Zlatavé světlo brzy pohltilo celé nástupiště. Měl jsem zvláštní pocit. Bylo to, jako když vás někdo hodí do nádrže plné kravského mléka. Posléze se to změnilo a připomínalo to spíše dotek jemné ženské kůže.

Světlo pomalu ustoupilo. Eve se podlomila kolena, Xavier ji však zachytil.

"Jak se cítíš, Ritsu?" usmála se na mě Clover.

"Ritsuko! Ritsuko!" plakala Ellie a vrhla se mi kolem krku.

Najednou jsem byl plný sil. Pevně jsem ji objal. Užasl jsem, když jsem zjistil, že veškeré popáleniny se dočista vytratily. Věnoval jsem Eve dlouhý pohled.

"Eve, ty si mi zachránila život," pronesl jsem naprosto fascinovaně.

"Vidíš, Eve. Dokázala si to, andílku," ušklíbl se Xavier a rozcuchal jí vlasy.

Rozesmála se. "Já jsem hlavně ráda, že je pan Hachidori v pořádku."

Široce jsem se na ni usmál. Nikdy v životě jí to nebudu schopen dostatečně splatit. Koukl jsem na Ellie, potom na Clover. Najít Lyta bude to nejmenší, co pro ně můžu udělat. Najednou jsem si uvědomil, že už nesvírám v ruce svou sekeru. Rozhlédl jsem se. Ležela hned vedle mě. Jenže nebyla zlatá, byla modrá! Všechno se mi to znovu vybavilo. Co se to tu vlastně proboha stalo?