PROLOG

 Prudce jsem za sebou zabouchl dveře. Zahodil jsem tašku na postel a sesul jsem se po rovné desce dveří od mého pokoje. Přitáhl jsem si kolena k bradě. Do očí se mi nahrnuly slzy. Připadalo mi, jakoby celý svět potemněl. A opravdu, slunce, jehož paprsky se ještě před chvílí draly dovnitř škvírami mezi roztaženými dílky žaluzií, zakryly hustě šedé mraky. Matka mě nepronásledovala. Pravděpodobně usoudila, že bude lepší nechat mě chvíli osamotě. Kousl jsem se do rtu. Po tvářích mi pomalu stékaly tenké pramínky slané vody. Ztrácel jsem sílu stejně rychle, jako můj svět ztrácel smysl. Přál jsem si zmizet. Alespoň na okamžik se přenést do jiného světa. Do světa bez těchto starostí ze všedního života středoškoláka.

V kapse od mikiny mi cosi zavybrovalo. Lekl jsem se. Téměř jsem zapomněl, že se tam nachází můj mobil, který by za normálních okolností ležel schovaný v tašce.

Ten den má nálada klesla pod bod mrazu, zatímco mé deprese vystřelily vysoko nad hranici snesitelnosti. Domů jsem šel s taškou přehozenou přes jedno rameno, přestože tak z důvodu její až nezdravé váhy obvykle nečiním. I když onen světelný kotouč na obloze žhnul, jakoby byl červenec, já nesundal svoji červenou mikinu s potiskem šedé lebky, naopak jsem si ještě natáhl přes hlavu kapuci. Od okolního světa jsem se izoloval sluchátky, do nichž jsem pustil tu nejnaštvanější píseň, jakou jsem v paměti svého telefonu našel. Hudbu jsem nevypnul ani poté, co jsem dorazil domů. A to byl ten důvod, proč se můj mobil stále nacházel v kapse.

Vzal jsem jedno ze sluchátek, která mi teď visela kolem krku a spadala na prsa. Už když jsem dal sluchátko o trochu blíž k uchu, poznal jsem, že písnička stále hraje. Vytáhl jsem telefon a odemkl zámek obrazovky. Zastavil jsem hudební přehrávač. V tom na mě něco vyskočilo. Vzpomněl jsem si na ty záhadné vibrace.

Zpráva? Od koho? Nejspíš operátor, nikdo jiný mi totiž nepíše. Neznámé číslo? Zvláštní. Klikl jsem na smsku, abych ji otevřel. První, co upoutalo mou pozornost, byl obrázek dívky. Byla kreslená, vlasy měla duhové, sepnuté fialovými mašlemi do dvou culíčků, zdobené sponami ve tvaru nepravidelných, pestrobarevných hvězd. Do tváře jsem jí neviděl, což dělalo její vzhled lehce tajemným. Vzpamatoval jsem se ze zaujetí a soustředil se na zprávu.

Let's Play Gacha World! Accept Invitation?

Nechápavě jsem zamrkal. Znělo to jako jedna z těch her, které jsem občas hrával. Odfrkl jsem si. Řasy jsem měl slepené od slz, ale už jsem neplakal. Cítil jsem, že i mé srdce, které mi ještě před pár minutami málem explodovalo, se trochu uklidnilo. Pousmál jsem se.

"Díky té smsce jsem skoro zapomněl, co se před chvílí stalo. Zachoval bych se jako nevděčník, kdybych to alespoň nezkusil," pomyslel jsem si. S těmito myšlenkami jsem zmáčkl Accept.

Poslední, na co si vzpomínám, bylo jasné bílé světlo. Ležel jsem na něčem, co na dotek připomínalo trávník. Opatrně jsem se posadil a promnul si oči. Rozhlédl jsem se. Co je to za místo? Netušil jsem. Kolem vál vítr a hrál si s mými vlasy. Počkat! Mé vlasy! Zarazil jsem se. Rychle jsem popadl pramen svých vlasů. Byly tak o polovinu delší než dřív, dokonce jsem se na pramen mohl i podívat. Ten pohled mě vyděsil ještě víc. Místo mé běžné havraní kadeře, jsem spatřil pramen vlasů barvy čerstvě napadlého sněhu.

"Co to sakra...?" nechápal jsem.

"Vítej!" ozvalo se mi nad hlavou.

Leknutím jsem vyjekl. Vzhlédl jsem a instinktivně se posunul kousek dozadu. Vytřeštil jsem oči. Přede mnou se vznášela... víla. Přinejmenším to vypadalo jako víla. Vyděšeně jsem na ní civěl. Pak mi něco došlo. Duhové vlasy. Fialové mašle. Hvězdicové spony. Byla to dívka z té zprávy! Dívala se na mě pestrobarevnýma očima s pěticípými hvězdičkami uprostřed zorniček. Na sobě měla roztomilé modrobílé šatičky a na zádech... křídla všemožných lehce kouřových barev. Tvarem připomínaly motýlka, tak jak ho kreslí malé děti.

"Copak je? Bolí tě něco?" zamrkala zmateně a nahnula hlavičku trošku na stranu.

"N-ne... Nic... Nic mě nebolí," vykoktal jsem ze sebe tiše, stále zaskočený.

"Nelži. Pláčeš, takže tě určitě něco bolí."

Překvapilo mě to, ale říkala pravdu. Z očí se mi znovu valily slzy, aniž bych si toho všiml. Opravdu to bolelo. Jakási veliká dlaň mi vší silou svírala srdce. Snad ho chtěla vymačkat jako citrón. Směsice odpoledních událostí a strachu z neznámého místa se stala ničivou a drtila mě na popel.

"Já... totiž... to nic... Kde to...? Kde to jsem?"

"Tohle? Tohle je Gacha World," usmála se víla. "Ty nejsi zdejší, viď? Jmenuji se Ellie. A jak říkají tobě?"

"Ritsuka. Hachidori Ritsuka," špitl jsem, jakoby se ptala na něco čistě osobního.

"Dobře, Ritsuko. Odkud jsi?" Její hlas zněl tak mile, konejšivě. Trochu mě to uklidnilo.

"Já jsem..." zarazil jsem se. Rozhlédl jsem se kolem sebe. "Z planety Země, řekl bych," zasmál jsem se.

Vypadalo to tam jako na jakékoliv jiné louce, ale přesto jsem se nemohl zbavit pocitu, že je tu něco jinak. Nepočítáme-li duhovou vílu velikosti plyšového medvěda.

"Ty jsi ze Země? Paráda! Tedy... pardon... chci říct... Chudáčku, musíš být zmatený," posmutněla Ellie.

Tohle mě skutečně zarazilo. Znamená to, že vážně nejsme na Zemi? Co se to tu děje?

Rozechvěl jsem se. Ellie si toho očividně všimla.

"Neboj se. Postarám se o tebe. Provedu tě tady. Určitě existuje nějaký důvod, proč ses ocitl v Gacha Worldu. Společně na něj určitě přijdeme. Co ty na to?"

Natáhla ke mně ruku. Změřil jsem si ji pohledem. Usmívala se. Nejspíš to myslela naprosto vážně. Nerozuměl jsem vůbec ničemu. Proč jsem se objevil v tomhle světě? Nemůže to být jen sen? Kdo mi vlastně poslal tu zprávu? Počkat! Ta zpráva!

"To ty si poslala tu smsku?" zamračil jsem se na ni a odsunul se ještě o kus dál.

Upřel jsem na ni nedůvěřivý pohled. Vypadala zaskočeně. Svěsila ruku zpátky podél těla a tázavě si mě prohlížela.

"S... M... S... ku...? Co je to?" zamrkala zmateně.

Aha. Pochopil jsem, že netuší, o čem mluvím. Ale stejně. Ta dívka na obrázku u té smsky byla nepochybně Ellie. Kdo to tedy mohl poslat, když ne ona?

Ještě chvíli jsem nad tím přemýšlel. Pak jsem si uvědomil, že Ellie čeká na odpověď. Odkašlal jsem si.

"Ehm... totiž... na tom nezáleží. Ty mi tedy pomůžeš dostat se domů, je to tak?"

"No... ano... Pomůžu ti zjistit, proč jsi tady. Poté snad najdeme způsob, jak tě dostat zpátky na Zemi," odpověděla Ellie zamyšleně.

"Tak na co ještě čekáme? Vyrážíme!" zavelel jsem, vyhoupl jsem se na nohy a rozběhl se po zarostlé louce.

"Počkat... Ritsuko! Počkej na mě!" volala víla a rozletěla se rychle za mnou.

Pravda, stále jsem byl trošku vyděšený. Netušil jsem, kde jsem, co tady dělám. Ale jisté bylo jedno. Mé přání se splnilo. Ocitl jsem se v jiném světě. Ve světě bez starostí všedního života středoškoláka...  

začátek | předchozí | následující