KAPITOLA 4.

"Co se děje?" nerozuměl jsem.

"Nic jen... že už je skoro poledne a my přeci máte před sebou důležitý úkol," objasnila Ellie, i když něco mi říkalo, že to není celá pravda. Podezřívavě jsem si ji prohlédl.

"Připravila jsem vám něco k snídani, pane Hachidori," promluvila Eve a podala mi tác, na němž ležel plný talíř sušenek ve tvaru sluníček a velká sklenice mléka.

"Děkuji, Eve. To sis nemusela dělat škodu," usmál jsem se na ni. Byl jsem mile překvapený.

"Žádné protesty. Slečna Ellie už svou porci také snědla, tak prosím neodmlouvejte."

Nenechal jsem se dlouho přemlouvat. Vím, že mi máma občas dělala snídani do postele, když jsem byl nemocný, ale nepamatuji se, že by pro mě někdo někdy pekl sušenky. S chutí jsem se do nich pustil. Chutnaly výtečně. Oči se mi rozzářily. Moc jsem si na nich pochutnal.

"Ty jsou vynikající. Eve, jsi úžasná," pochválil jsem hostitelku.

"Děkuji," zasmála se. "Jsem moc ráda, že už se zase smějete."

Zarazil jsem se. "Jak to myslíš?"

"Nemysli si, že to nevíme. Celou noc si plakal a křičel si ze spaní," odpověděla za ni Ellie. "Dělaly jsme si o tebe starosti, ale nechtěly jsme tě budit."

Posmutněl jsem. Nevěděl jsem, co na to říct. Určitě jsem musel mít noční můru, i když už si nepamatuji, co se mi zdálo. Vsadil bych se, že šlo o něco ohledně mých rodičů. Něco jako ten sen, co se mi zdál, když jsem omdlel v té vodní kouli.

Když jsem dojedl, vzali jsme si své věci a Eve nás doprovodila k výtahu. Pokud jsme měli Lyta najít, bylo načase vyrazit.

"Ještě jednou děkuji, že nám pomůžete. Hlavně na sebe dávejte pozor."

"Neboj se, Eve. Dáme," usmála se na ni Ellie.

"A také dejte pozor na pana Hachidoriho," dodala dívenka.

"Tak samozřejmě," ušklíbla se víla.

"Počkat. Já přeci nepotřebuju, abys mi dělala chůvu. Dokážu se o sebe postarat sám. Jsi pouze můj průvodce, jasný?" protestoval jsem.

Eve se rozesmála. Ellie se k ní po chvíli přidala. Uraženě jsem nafoukl tváře. Nepřišlo mi to vtipné. Za okamžik dorazil zemní spirit s výtahem.

"No už bychom měli jít. Na shledanou, Eve," loučila se Ellie.

"Na shledanou a hodně štěstí, slečno Ellie, pane Hachidori."

"Opatruj se, Eve. A dávej pozor na sourozence, ano?" zamával jsem jí, když jsme nastoupili do výtahu.

"Spolehněte se," řekla ještě, než se za námi prosklené dveře výtahu zavřely.

Připadalo mi, že cesta dolů probíhá ještě rychleji, než cesta nahoru. Tentokrát vítr nefungoval jako pohonná síla, nýbrž jako brzda. Výtah byl dolů přitahován gravitací a vítr jej zpomaloval. Díval jsem se ven, ten výhled zůstal stále stejně krásný, i když já to teď nějak nevnímal.

"Ritsuko?" vytrhl mě ze zamyšlení vílí hlas. "Co se děje? Od chvíle, co jsme sem přišli, si nějaký zvláštní. Možná už dýl. Copak tě trápí?"

Nepodíval jsem se na ni. Nechtělo se mi odpovídat. Z našich rozhovorů o sourozencích DJových jsem pochopil, že ona žádnou rodinu nemá. Nedokázala by to pochopit. Povzdechla si, ale nechala mě být.

"Myslíš..." promluvil jsem, když už jsme byli skoro v cíli. "... že doopravdy dokážeme Lyta najít?"

"Musíme se o to alespoň pokusit," řekla Ellie odhodlaně.

Měla pravdu. Najít toho kluka pro mě znamenalo jedinou šanci, jak se dostat domů. Museli jsme to zkusit. Výtah jemně zastavil. "Nástupiště číslo 1 - přízemí," oznámil nám onen robotický hlas. Vystoupili jsme, rozloučili se se spiritem a šli jsme. Najednou jsem si něčeho všiml. Nádraží vypadalo jinak, než včera. Všude visely jakési plakáty. Doběhl jsem k jednomu sloupu, abych si ten plakát prohlédl.

"Nádražní ples? On se tu dneska pořádá ples?" divil jsem se.

"No ples..." odpověděla Ellie, když doletěla ke mně. "Ona je to spíš taková tancovačka. Zábava, nic formálního. Koná se tady v nedalekém hostinci každým rokem. Chtěl bys tam snad jít?" pousmála se uličnicky.

"Cože? Já ne, já netančím."

"Co jsem slyšela, je to jediný večer v roce, kdy je chod Hlavního nádraží pozastaven. Manželé DJovi se na jednom takovém plese seznámili. Něco mi říká, že se tam letos Clover neukáže. Má tolik práce, že nejspíš ani neví, že je to dnes večer."

"Někdo by jí to měl říct. Vždyť je to jejich rodinná tradice. Navíc něco takového teď přesně potřebuje. Odpočinout si, pobavit se."

"Do toho, hrdino. Ale pochybuji, že, když nás nevyslechla předtím, vyslechne nás teď." Nezajímalo mě, co si o tom Ellie myslí. Rychlým krokem jsem se vydal zpátky k výtahu. "Počkej. Ty to myslíš vážně?" zarazila se.

"Ano, to tedy myslím. A tentokrát jí nedovolím mě nevyslechnout," pronesl jsem s odhodláním v hlase. Ellie jen pokrčila rameny a letěla za mnou. "Vrchní kancelář," usmál jsem se na spirita. Výtah se dal do pohybu.

Bylo mi jasné, že Ellie příliš nevěří, že bych mohl Clover přesvědčit. Jenže já byl rozhodnutý a mezi mé charakterové vlastnosti patří tvrdohlavost, takže již nebylo cesty zpět. Výtah uháněl, jakoby cítil s jakou naléhavostí do kanceláře mířím. Brzy jsme zastavili. Nečekal jsem ani, až nám hlas oznámí, kde jsme zastavili, vyběhl jsem z výtahu a už jsem klepal na dveře kanceláře. Nikdo neodpovídal, tak jsem prostě vešel dovnitř.

"Clover," oslovil jsem ji rázně.

Jako vždy pobíhala od stroje ke stroji, přepínala tlačítka a posouvala páčky. Ošklivě se zamračila, když viděla, že jsme zase tady.

"Eve vám snad neřekla všechno, co jste chtěli vědět?" zabručela naštvaně.

"O to nejde. Musím mluvit s tebou. A tentokrát je to víc než důležité."

"Hele chlapče, nemám na tebe čas ani náladu," odsekla Clover.

"Hele holčičko, to mě vůbec nezajímá," oponoval jsem. "Jsi tu na všechno sama a jsi přepracovaná. Potřebuješ si odpočinout," dodal jsem jemněji.

"To je od tebe hezké, ale provoz Hlavního nádraží se nesmí zastavit."

"Já myslel, že se každý rok zastaví. Na jeden jediný večer," ušklíbl jsem se.

Clover se zarazila. "Počkej, chceš říct..."

"Přesně tak," usmál jsem se vítězně. "Dneska večer se koná Nádražní ples. Takže opraš sukně a připrav střevíce na taneční parket."

"Nejdu tam," pronesla důrazně.

"Co?" lekl jsem se. "A proč ne? Je to přeci vaše rodinná tradice?"

Sklopila hlavu. Její výraz posmutněl. Vypadala tak nešťastně, že jsem ji skoro ani nepoznával.

"Na ten ples jsme chodili s Lytem každý rok," vysvětlila. "Ale nyní, když Lyte zmizel, nemám s kým bych tam šla."

"Vždyť je to jen taková tancovačka pro zasmání, tanečního partnera nepotřebuješ."

"Řekla jsem ne!" vykřikla.

Zmlkl jsem. Zaraženě jsem na ni hleděl. Zdálo se, že se každou chvíli rozpláče. Bylo mi jí líto. Ale odmítal jsem se vzdát.

"A co když ti nějakého partnera seženu?" navrhl jsem. "Uděláme dohodu. Pokud se mi podaří ti do večera najít tanečního partnera, půjdeš na ten ples, pokud ne, vyhrála si."

Clover se ušklíbla. "Máš kuráž, to se mi líbí. Kdo jsi?"

"Jmenuji se Hachidori Ritsuka a jsem obyčejný hoch z planety Země, který hledá způsob, jak se vrátit domů."

"Zajímavé," prohlédla si mě očima. "Dobře, Ritsu. Ujednáno. Najdi mi partnera a já večer půjdu na ples."

Ta má taky odvahu, hned mě oslovovat Ritsu, takhle mi říkají jen u nás doma. Oplatil jsem jí úšklebek.

"Fajn. Takže to bychom měli z krku."

"Jak to myslíš? Ještě mi musíš najít toho partnera, vzpomínáš?" nechápala.

"Slečna to nepochopila, tak jinak," povzdychl jsem si. Klekl jsem si před ní a vzal jsem ji za ruku. "Slečno Clover, smím mít tu čest a doprovodit vás na dnešní ples?" ptal jsem se s lehkou ironií.

Clover se rozesmála. "Jakože ty budeš můj partner? To si děláš legraci."

"Nedělám. Do tanečních jsem chodil, tak snad si ještě něco pamatuji."

Ještě jednou se zasmála, pak se její úsměv proměnil. Vyhlížel skoro až mile. "Domluveno, Ritsu. Souhlasím. Očekávám, že mě tu večer vyzvedneš a teď mě prosím omluv, nádraží se samo neuhlídá."

Spokojeně jsem opustil kancelář. Ellie na mě čekala venku. Když mě zahlédla, přiletěla okamžitě ke mně. Nejspíš byla hodně zvědavá.

"Tak co? Jak si pochodil?" zeptala se.

"Šlo to hladce," pousmál jsem se, jako bych byl králem světa. "Na dnešní večer mám domluvený jeden ples se slečnou Clover."

"Cože?" vyprskla víla smíchy. "Já myslela, že netančíš," smála se.

"Nemám čas na tvé posměšky. Máme spoustu práce."

"Opravdu? A jaké prosím tě?" nerozuměla Ellie.

"Musíme na ten ples nalákat všechny čtyři sourozence a taky mi musíme sehnat něco na sebe. Takže pojďme, pojďme."

Pomalu jsem se vydal po úzké cestičce k domku Eve. Ellie letěla za mnou a pořád se tvářila nechápavě.

"Všechny čtyři? Ritsuko, co máš v plánu?"

"Co asi? Dát tuhle rodinu zase dohromady. Nejspíš se mi to nikdy nepodaří tak, jak by to dokázal Lyte, ale chci je stmelit alespoň natolik, aby tohle nádraží nespadlo, než Lyta najdeme."

Než stihla Ellie něco namítnout, už jsem klepal na zářivě žluté dveře Evina pokojíku. Otevřely se a vykoukla z nich Eve. Překvapeně zamrkala.

"Pane Hachidori? Slečno Ellie? Já myslela, že už jste vyrazili."

"Rádi bychom, ale tak nějak dělám doprovod tvé sestře Clover na dnešním Nádražním plese, takže jsme se rozhodli, že ještě chvíli zůstaneme," usmál jsem se.

"Vážně? Clover na ten ples doopravdy půjde?" Eve se rozzářila. "To je výborná zpráva!" zajásala. "Musím najít Xaviera a Phantoma, abych jim to řekla. Mohli bychom jít na ten ples společně, jako rodina. A taky vám musím najít nějaký oblek. Kluci určitě budou mít nějaký starší smoking, do kterého už se nevejdou. To bude naprosto dokonalé!"

"Jsem ráda, že máš radost," řekla Ellie vlídně a podívala se po mně.

V jejích očích jsem viděl uznání. Cítil jsem se dobře. Udělal jsem dobrý skutek a Ellie na mě byla pyšná. Eve vyběhla z domku.

"Zatím můžete počkat u mě. Zbyly mi tam ještě nějaké sušenky. Já doletím pro brášky a pak společně vybereme panu Hachidorimu nějaký pěkný oblek, dobře?"

Nečekala, až odpovíme, roztáhla křídla a rozletěla se dolů. Vypadala velice nedočkavě. Spokojeně jsem se usmál.

"Musím uznat, že tohle se ti povedlo," pochválila mě Ellie. "Jen doufám, že celý večer proběhne tak, jak si to ty a Eve představujete."

"Neboj se," ujišťoval jsem ji. "Udělám, co bude v mých silách."

Vzhlédl jsem k obloze. Nebe bylo čistě modré bez jediného mráčku. Jemný letní vánek si pohrával s mými novými vlasy. Tenhle svět se mi začínal líbit. Nalezl jsem zde pár dobrých přátel a i já sám jsem se tu cítil jako o trošku lepší člověk...