KAPITOLA 3.

 Musím se přiznat, že jsem byl trochu nervózní. Po setkání s Gacha-Robem už jsem netušil, co v tomhle světě očekávat. Vrchní kancelář jsem si představoval jako místnost plnou obrovských šedých krabic, které různě blikají a mají na sobě miliony čudlíků a maličkých páček. Všechno musí být přesně nastavené, jelikož jediná špatně sklopená páčka by mohla způsobit katastrofu. V té představě jsem úplně viděl štosy papírů poházené po zemi a uprostřed velký dřevěný stůl, za kterým na kancelářské židli sedí nějaká... dejme tomu třeba ještěrka, která se snaží všechno udržovat v chodu.

Ellie zaklepala na dveře a poté vstoupila dovnitř. Zatajil jsem dech. Ne úžasem, jako tomu bylo, když jsem poprvé spatřil Hlavní nádraží. Mé překvapení spočívalo v tom, že má očekávaní se ukázala jako téměř přesná. Skutečně se jednalo o velikou místnost po obvodu zaplněnou obrovskými šedými počítači, se štosy papírů na zemi a jedním dřevěným stolem uprostřed. Snad jediné, v čem jsem se sekl, bylo, že na židli neseděla ještěrka, ale téměř obyčejná dívka. Respektive ani neseděla, spíš pochodovala od počítače k počítači a obsluhovala všechna ta tlačítka a páčky.

Hlavu jí zdobily havraní rovně střižené vlasy po ramena. Všiml jsem si, že vepředu má u dvou pramínků zeleně obarvené konečky. Nahoře na hlavě jí zářila velká světle zelená mašle. Vlastně byla celá sladěná do černé a zelené. Těsně přiléhavá kombinézka, rukavice i nadkolenky se pyšnily černou barvou se zelenými vzory. Jakožto muž musím ocenit také střih její kombinézy. Za prvé, opravdu těsně obepínala její postavu a tím ji také vyzdvihovala, a že to nebyla dívka, která by se měla za co stydět. Za druhé, přestože vedla až ke krku, pod límcem se nacházel výstřih ve tvaru kosočtverce, nijak přehnaně hluboký, ale k dosažení efektu ženskosti dostačující. A za třetí, zakončená v podstatě jako minikraťásky dávala vyniknout jejím ladným nohám, sice schovaným pod nadkolenkami, to však pouze podtrhovalo celkovou eleganci. Ale abych nezůstal jen u oblečení. Další, co mě na dívce zaujalo, byl zvláštní mechanický kotouč připevněný na její pravé paži. Nedokázal jsem určit, k čemu se asi používá. Do očí jsem jí neviděl, zakrýval je prosklený zelený pás, přes který běhaly samé jedničky a nuly.

Nahnul jsem hlavu mírně na stranu. Přišla mi sice normálnější, než obří mluvící ještěrka, ale i tak. Podíval jsem se na Ellie.

"Kdo je to?" šeptal jsem.

"To je Clover. Už jsem se o ní zmínila, když jsme narazili na toho zemního spirita, vzpomínáš?"

Přikývl jsem. Ještě chvíli jsem ji pozoroval. Za celou dobu ani nezaregistrovala, že jsme vešli. Vypadala velmi zaneprázdněně. Ono udržovat v chodu tak rozlehlé nádraží asi doopravdy není žádný med.

"Promiňte," promluvila nakonec Ellie. "Slečna Clover? Můžeme jenom otázečku?"

Clover se po nás ohlédla. Zamračila se. Její výraz se mi nelíbil.

"Nevidíte, že nemám čas? Odejděte."

"Odpusťte, ale je to důležité. Kdyby nebylo, tak se přeci neopovážíme vkročit sem do vrchní kanceláře," namítla Ellie.

"Pochybuji, že je to tak důležité, že kvůli tomu mohu s čistým svědomím ohrozit chod Hlavního nádraží. A teď už prosím jděte," trvala Clover na svém.

Ellie se nafoukla jako bublina a zkřížila ruce na prsou. Takový výraz jsem u ní ještě neviděl. Uraženě nafukovat tváře byla spíš moje parketa.

"Taková nevychovanost," bručela nespokojeně.

"Aha. Ale když tě Gacha-Robo přehlížel, to ti nevadilo," pousmál jsem se.

"Jelikož ke Gacha-Robovi chovám velkou úctu. Navíc mi to dělá pořád. Ale tohle..."

Najednou se otevřely zadní dveře. Do té doby jsem si ani nevšiml, že tam mezi všemi těmi přístroji nějaké jsou. Dovnitř vešla maličká dívenka. Do tváře jí nebylo vidět, jelikož nesla obrovský štos papírů.

"Už se to nese, Clover," pronesla jemným skoro až dětským hláskem. Když v tom zakopla o jeden z drátů, které se spolu s všemožnými dokumenty rozprostíraly po podlaze. Upadla a papíry, které nesla, se rozletěly všude kolem.

"Ty jsi doopravdy nemehlo," zanaříkala Clover a dál se věnovala přístrojům.

"Omlouvám se. Hned to posbírám." S těmi slovy se dívenka pustila do sbírání.

Byla tak roztomilá, jak její hlas napovídal. Blonďaté vlásky měla sepnuté do dvou culíčků nahoře a do dvou dole. Oblečená byla do krátkých žlutých šatiček bez ramínek. Paže jí zdobily béžové stužky a návleky stejné barvy jako její šaty. Podobně jako u Clover jí nohy zakrývaly nadkolenky jenže béžové a na pravé ruce měla také ten záhadný kotouč. Místo počítačových brýlí se jí na hlavě nacházela obyčejná sluchátka. Ne taková ta malá, která schováte do kapsy, jako mám u mobilu já, ale ta velká jako mívají velcí hráči počítačových her. Zkráceně řečeno vyhlížela jako anděl a to nemyslím jen obrazně, jelikož na zádech se jí skutečně rozprostírala lehce nabéžovělá andělská křídla a nad hlavou jí zářila svatozář.

"Mohu ti pomoct?" klekl jsem si k ní a usmál jsem se.

"Děkuji. Je to od vás milé," oplatila mi úsměv.

Za chvíli bylo hotovo. Podíval jsem se na holčičku a představil jsem se. "Jmenuji se Hachidori Ritsuka a tohle je moje kamarádka Ellie."

"Já jsem Eve. Sestra tady Clover," poklonila se dívenka.

V tu chvíli jsem cítil, jak se mi v žilách vaří krev. Položil jsem papíry ke Clover na stůl a naštvaně jsem na ni hleděl, přestože to nevnímala.

"Víte, slečno," spustil jsem. "Že jste nezdvořilá ke mně a k Ellie, to bych ještě překousl, ale to vám to není hloupé se takhle povrchně chovat ke své sestře?"

Slyšel jsem, jak Clover vytočeně zavrčela. "Říkám to potřetí a naposledy, mám spoustu práce, takže mě omluvte a vypadněte."

"Nuže," vložila se do toho Ellie. "My tedy půjdeme. Ale přísahala bych, že vaše sestra vám tu dělá něco jako sekretářku, není to tak? Co kdybychom šli ven a vyřídila to s námi za vás tady Eve? To by šlo, ne?"

"Pro mě za mě, hlavně už běžte," vyháněla nás Clover.

"Dobrá. Ráda pomůžu," zajásala Eve a vyvedla nás z kanceláře.

Venku bylo krásně. Příjemná změna od dusné atmosféry v kanceláři. Zhluboka jsem se nadechl a užíval si čerstvý vzduch. Ellie a Eve vypadaly také uvolněnější.

"To byl dobrý nápad, Ellie," pochválil jsem kamarádku. "Ta protivná holka by nám stejně nikdy nic neřekla."

"Nesmíte se na ni zlobit," namítla sklesle Eve. "Clover je pod velkým tlakem. Řídit celé Hlavní nádraží sama je velká zodpovědnost a každá chyba může způsobit třeba i vykolejení vlaku a smrt stovek lidí. Odpusťte jí, prosím."

"Ale tak proč to celé řídí sama? Má přeci čtyři sourozence. Proč si vzájemně nepomůžete?" nechápal jsem.

"Ritsuko," spražila mě Ellie pohledem. Zřejmě jsem překročil nějaké hranice, tak jsem raději zmlkl. Ellie si povzdychla a vrátila se pohledem k Eve. "A nyní k věci. Ve skutečnosti jsme přišli za vaším bratrem Lytem. Je tady?"

Eve sebou cukla. Přitiskla si ruce k hrudi a kousla se do rtu. Nechápavě jsem zamrkal. Co se to tu se všemi děje? Nejdřív ten spirit a teď i Eve. Co bylo tak špatného na tom, že chceme mluvit s Lytem?

"Víte," řekla po chvíli. "Lyte... on... zmizel."

Vyměnili jsme si s Ellie překvapené pohledy, poté jsme se otočili zpět k Eve.

"Jak to myslíš, že zmizel?" chtěla vědět Ellie.

"Přesně tak, jak jsem to řekla. Zmizel," zopakovala Eve. "Když tatínek zemřel, maminka zůstala na všechno sama, potřebovala naši pomoc. Když zemřela i maminka, Hlavní nádraží připadlo do našich rukou. Jenže starat se o takové nádraží není práce pro každého. Je to něco, co vás musí doopravdy bavit, jinak to nikdy nedokážete. Ten, kdo se rozhodne řídit tohle nádraží, mu musí obětovat celičký svůj život. Mezi sourozenci je nás pět, logicky ne každý na to měl. Tehdy se toho chopili Lyte a Clover. A doopravdy je to bavilo. V noci nejezdí tolik spojů, práce není tolik a tak Lyte zařídil, že jsme se každý večer scházeli všichni v budově vrchní kanceláře. Lyte a Clover měli spoustu historek z práce. Já, Xavier a Phantom jsme zase mohli vyprávět, co jsme celý den dělali. Byly to krásné večery, stmelilo nás to jako rodinu. Každý se zapojil do diskuse. Lyte dokázal rozpovídat dokonce i Phantoma a to už je nějaký úspěch. Jenže jednoho takového večera Lyte řekl, že si musí pro něco dojít do svého domku a že bude hned zpátky. Po nějaké době to Clover připadalo divné, tak nás poprosila, ať na chvíli pohlídáme vlaky a šla za ním. Na střídačku jsme prohledali celé nádraží, ale od té doby jsme ho už nikdy neviděli."

"A tak Clover zůstala na chod nádraží sama," odtušila Ellie. "To je hrozné."

"Pořád to nechápu," protestoval jsem. "Z toho vyprávění usuzuji, že víte všichni, jak se o nádraží postarat. Někdo z vás přeci může Clover pomoct a ostatní mohou Lyta hledat. Hledali jste ho vůbec mimo nádraží?"

Eve zakroutila hlavou. "Ne. Háček je v tom, že, jak už jsem říkala, Lyte nás stmelil dohromady, bez něho... jsme se zase odloučili. Nedokážeme se na ničem dohodnout. Nemůžeme spolu dokonce ani pořádně mluvit, aby to neskončilo hádkou. Po Lytově zmizení utrpělo jak nádraží, tak náš rodinný život."

Na to už jsem nic neřekl. Rozhodl jsem se, že mi nepřísluší dělat jim rodinného poradce, když si neumím dát do pořádku ani vlastní rodinné vztahy. Podíval jsem se tedy na Ellie a očekával, že něco namítne ona.

"My ale musíme Lyta najít," řekla, když si všimla, že se na ní dívám. "Nejspíš nám nezbude nic jiného, než se ho vydat hledat."

"Opravdu?" rozzářila se Eve. "To byste pro nás udělali?"

"Počkej, Ellie," zarazil jsem ji. "Nepřijde ti to celé nějaké podezřelé? Gacha-Robo nás pošle za klukem, který čistě náhodou nedávno zmizel. Mně to podezřelé připadá. Nemyslíš si, že nám to Gacha-Robo nakukal prostě proto, abychom toho Lyta našli a zachránili tím nejdůležitější místo železniční dopravy v Gacha Worldu? Možná to s mým případem nemá nic společného."

"Jak tohle vůbec můžeš říct?" naježila se Ellie. "Pokud Gacha-Robo tvrdí, že, aby ses dostal domů, musíš najít Lyta, tak to tak nepochybně je. Vím, že nejsi zdejší, ale pochop, že Gacha-Robo se nikdy nemýlí a rozhodně nikdy nelže. To je také jeden z důvodů, proč mluví tak málo. Naši řeč tvoří z velké části nepravda. Domněnky, názory, výmysly a tak podobně. Ničeho takového Gacha-Robo není schopen. Proto také mluví tak úsporně. Ale když už něco řekne, nikdo nemá sebemenší právo to jakkoli zpochybňovat."

Zarazil jsem se. "Nemůže mít vlastní názory? Ale... pokud si dobře vzpomínám, řekl, že se domnívá, že musím nejprve dokončit své poslání, než se dostanu domů."

"To je jen taková fráze. Domnívám se u něj vlastně znamená vím. A už ho prosím přestaň zpochybňovat."

Poslechl jsem a už jsem nic neříkal. Zdejší poměry jsou komplikovanější, než jsem si myslel. Zaměřil jsem pohled na ten překrásný výhled. Odsud ze shora se nechal hezky pozorovat západ slunce. Vždycky se mi líbilo, že obloha při něm vypadá, jako když hoří. Skoro mě překvapilo, že tady zapadá slunce úplně stejně jako u nás. Očekával bych, že při něm bude nebe třeba zelené, jen aby to pro mě prostě nebylo normální.

"Každopádně nemáte jedinou stopu," prolomila ticho Eve. "Chci říct, dneska už je pozdě, abyste vyrazili. Nechcete přespat tady? Můžete přenocovat v mém domku, místa je tam dost."

"Moc si toho vážíme, děkujeme," usmála se Ellie.

"To já děkuji vám, že najdete mého bratra. Prokážete tím Hlavnímu nádraží i celé mojí rodině obrovskou službu."

Ležel jsem na matraci, kterou nám Eve připravila ve svém zářivě žlutém kulatém pokojíčku. Oči jsem upíral do stropu. Nemohl jsem spát. Tohle byla moje první noc v Gacha Worldu. Zajímalo mě, jak se asi mají doma. Chybím jim alespoň trošku? A co když tu plyne čas jinak než na Zemi? Co když vůbec nevědí, že jsem pryč? Nebyl jsem jako Lyte. Zatímco on byl ten, který držel jejich rodinu pohromadě, já jsem spíše ten, kdo naši rodinu rozvrací. Oči se mi zalily slzami. Zachumlal jsem se do tenké proužkované deky a zůstal jsem tak, dokud mě pláč neukolébal ke spánku. 

začátek | předchozí | následující