KAPITOLA 2.

"Ritsuko! Ritsuko!" ozývalo se jakoby z dálky.

Líně jsem otevřel oči. Nade mnou se skláněla Ellie s ustaraným výrazem ve tváři. Chvíli jsem pouze ležel a díval se do hvězd v jejích očích, trvalo mi rozvzpomenout se, co se vlastně stalo.

"Jsi v pořádku? Bolí tě něco?" strachovala se.

"Vlastně ani ne. Jen je mi trochu zima," řekl jsem a posadil jsem se.

Aby mi taky zima nebyla. Nacházeli jsme se již venku z lesa, kde opět foukal studený vítr a já byl celý mokrý. Od čeho vlastně? Snažil jsem se vzpomenout si.

Stalo se to asi tak... Poté, co Gacha-Robo bez rozloučení zmizel, vydali jsme se s Ellie ven z lesa. Po celou dobu se nic zvláštního nedělo, i na ty divné stromy jsem si začínal zvykat. Došli jsme až na kraj lesa a v tom se to stalo. Jakmile jsem vykročil jednou nohou z lesa, kolem mě se jakoby odnikud objevila bublina. Nebo spíš něco jako vodní koule. Nemohl jsem dýchat, nešlo se dostat ven, topil jsem se. Ellie pouze vyděšeně poletovala kolem a pokoušela se mě odtamtud dostat, ale bylo to zbytečné, nemohla proniknout dovnitř. Ještě si pamatuji záblesk modrého světla a dál už jen tma.

"Co to bylo?" prskl jsem podrážděně a odkašlal jsem si.

Myslím, že jsem měl pořád v plicích vodu. Pak jsem se podíval na sebe, tedy hlavně na svoje oblečení. Zarazil jsem se. Můj oděv se změnil. Měl jsem na sobě modré kalhoty s černými plameny u nohavic, dvě svrchní vrstvy, první modrou s dlouhými rukávy a kapucí a přes ní delší černou s krátkými rukávy a po krajích zdobenou různě velkými obdélníky ve dvou střídajících se odstínech modré. Cítil jsem, že i na mé hlavě cosi přibylo, ale nedokázal jsem to po hmatu přesně identifikovat. Připomínalo to pásek od kalhot. Největší překvapení na mě však teprve čekalo. Vedle mě ležela zlatá dvojsečná sekera se dvěma hlavami, na každém konci jedna. Musím uznat, že byla skutečně nádherná. Nejednalo se o takovou tu sekeru, kterou si představíte, když se řekne dvojsečná sekera, s ostřím z obou stran. Šlo o tu, co má z jedné strany ostří a z druhé takový bodák. Stejně to měla i spodní hlava, která byla menší.

"Popravdě... netuším," přiznala Ellie, když usoudila, že už bych jí možná mohl poslouchat.

Tvářila se stejně vyvedená z míry jako já. Též si prohlížela můj nový oblek a tu krásnou zbraň. Nevěděl jsem, co bych na to měl říct. Všechno se to odehrálo tak rychle.

"Jak dlouho jsem byl mimo?" zeptal jsem se nakonec.

"Moc dlouho ne." Vypadala zamyšleně. "Přemýšlím, co to jen mohlo být. Napadla mě jedna věc, ale..."

"Jaká? Povídej," naléhal jsem na ni.

"Gacha-Robo přeci říkal, že s Gacha Worldem je něco v nepořádku, že?"

Přikývl jsem. "Ano. Něco takového naznačil."

"Víš, mezi námi vílami koluje taková legenda. Praví se, že až bude náš svět v nouzi, zjeví se Vyvolávač, který Gacha World zachrání."

"Vyvolávač? Na co tím vlastně narážíš?" nechápal jsem.

"Podle toho, co řekl Gacha-Robo, je na tom teď Gacha World zle a no... objevil ses tu ty."

"Počkej! Myslíš, že já bych mohl být ten Vyvolávač? To je přeci nesmysl! Jsem úplně normální kluk," protestoval jsem.

"U vás normální kluci běžně cestují mezi světy?" ušklíbla se.

Zamračil jsem se. Samozřejmě, že ne. Nelíbilo se mi, že si ze mě dělá legraci. Na druhou stranu měla pravdu. Možná nejsem tak dočista obyčejný člověk. Nebýt té zprávy, klidně bych i uvěřil, že jsem se sem přenesl vlastní silou.

"Čistě hypoteticky... kdybych skutečně byl ten Vyvolávač, co by to pro mě znamenalo?" zajímal jsem se. "Měl bych nějaké superschopnosti?"

"To nevím," pokrčila rameny. "Ale možná, než začneš s magií, mohl bys ukázat, co svedeš s obyčejnou zbraní, ó mocný Vyvolávači," pousmála se vyzývavě a poukázala hlavou směrem k sekeře.

Z jejího tónu jsem vyčetl asi tolik... Doopravdy si nemyslí, že bych mohl být oním hrdinou z legend a taky už jí unavuje neustále mluvit tak vážně. Chce se zase trošku zasmát. Rozhodl jsem se její výzvu přijmout. Vyskočil jsem na nohy a sklonil se dolů pro zbraň. Tušil jsem, že bude těžké, přesto mě její váha překvapila. O to víc jsem se divil, že ji udržím. Nikdy jsem zrovna nevynikal fyzickou silou a to nejméně v rukách. Na hrazdách i u dalších vzpěrných cviků jsem vždy pohořel. Ale vzhledem k tomu, že se mi to dělo už odmalička, zvykl jsem si. Například jsem vždy toužil střílet z luku, ale nedokázal jsem dostatečně natáhnout tětivu. Napadlo mě, jestli jsem třeba s příchodem do Gacha Worldu nezesílil. Přeci jen změnilo se na mně dost věcí.

"Budeš tam jen postávat nebo nám něco předvedeš, hrdino?" pobízela mě Ellie.

Nevěděl jsem, co přesně bych měl udělat. Cítil jsem se poníženě. Nic mě nenapadalo. Jediný způsob, jak z toho ven, byl návrat k vážnosti.

"Nevím, co bych měl udělat. A taky nemyslím, že na tohle máme čas. Chci se co nejrychleji dostat na Hlavní nádraží a najít toho Lyta."

Ellie si povzdechla. "No dobře. Škoda. Tak pojďme."

Úžasem jsem strnul na místě s otevřenou pusou. Tohle se nedalo srovnávat s žádným jiným nádražím, které jsem kdy viděl. Na toto místo ústily snad stovky kolejnic z nichž jen velmi málo leželo na zemi. Většina železničních tras se rozprostírala po obloze v desítkách vrstev stavěných nad sebou. V každém patře se nacházelo jedno obrovské nástupiště, které bylo s nástupišti pod sebou a nad sebou spojeno točitými schodišti, která vypadala, jakoby byla vyrobena ze skla. Okolo každého nástupiště bylo rozmístěno několik kulatých pestrobarevných domků. Z pohledu do té výšky se mi zatočila hlava.

"Hustý, že jo?" strčila do mě Ellie loktem. "Tohle je naše Hlavní nádraží. Jde o spojnici mezi všemi železničními trasami v Gacha Worldu. Dřív to zde vedli manželé DJovi, bohužel jsou již oba po smrti. Budiž jim země lehká. Nádraží po nich zdědili jejich děti."

"Kolik mají DJovi dětí?" zeptal jsem se, ne že by mě to skutečně tak moc zajímalo.

"Pět," usmála se Ellie.

"Pět? To jako fakt? Ti měli tedy napilno."

Ellie se rozesmála. "To ani ne. Všechny jsou adoptované."

Překvapeně jsem zamrkal. Tohle mě nenapadlo. Ale i tak, mít čtyři sourozence... Já jsem občas rád, že nepřizabiju toho jednoho.

"Kde tedy toho Lyta najdeme? Nečekal jsem, že to tu bude tak obrovské," přiznal jsem.

"Zkusila bych to ve vrchní kanceláři. Vzhledem k tomu, že tam mají také svůj dům a celé Hlavní nádraží je řízeno odtamtud, počítala bych, že je všechny najdeme tam."

"A vrchní kancelář je kde?" zajímal jsem se.

"Až úplně nahoře."

Ellie ukázala směrem ke špičce celého komplexu, i když to bylo zbytečné, vzhledem k tomu, že jsme stáli příliš blízko, než abychom na vrchol dohlédli.

Vyvalil jsem oči. "To snad nemyslíš vážně? To máme šlapat všechny ty schody až tam nahoru?" ptal jsem se téměř zděšeně.

"Jestli chceš," ušklíbla se. "Ale já bych to možná raději vzala výtahem."

V tom úžasu jsem ani nepostřehl, že vedle schodišť se nachází také výtah, též prosklený. Pomalu jsme došli až k němu. Dveře se před námi samy otevřely. Lekl jsem se. Ve výtahu něco bylo. Vypadalo to jako duch. Mělo to zelenou barvu, kulaté lesklé černé oči, široký úsměv a na hlavě list. Ve skutečnosti to vyhlíželo dost roztomile.

"To je zemní spirit," objasnila mi Ellie. "Zřejmě ho najala Clover, aby obsluhoval zdejší výtah. No není hezounký?"

Usmál jsem se. "A kdo je vlastně Clover? Jedna z Lytových sourozenců?" napadlo mě.

"Přesně tak," oplatila mi víla úsměv.

Spirit se uklonil a malýma bezprstýma ručkama nám naznačoval, abychom nastoupili dovnitř. Pokývli jsme mu a poslechli ho. Skleněné dveře výtahu se za námi zavřely. Zemní spirit na nás upřel tázavý pohled.

"Vrchní kancelář, prosím," řekla Ellie.

Spirit se zasmál a kolem výtahu se začal zvedat vítr. Sebral ze země listy, které ležely spadané vedle. Vítr spolu s listím se zespoda opřel do výtahu a ten vystřelil vzhůru. Jel mnohem rychleji, než běžné výtahy u nás doma, ale ne tak rychle, aby si člověk neužil výhled.

"To je... kouzelné," vydechl jsem.

Před námi se rozprostřel pohled na všelijaká magická místa v Gacha Worldu. Krásu, která se mi naskytla před očima, nelze popsat slovy. Stál jsem nalepený na sklo s ústy dokořán. Ellie to pobavilo.

"Nádhera, co? Mít tu možnost, na všechna ta místa bych tě vzala. Ale teď musíme mluvit s Lytem." Když to jméno vyslovila, spirit nešťastně zakňučel. Ohlédli jsme se po něm. "Copak se stalo, maličký? Bolí tě něco?" tázala se starostlivě Ellie.

Výtah náhle zastavil. "Vrchní kancelář," ozvalo se robotickým hlasem jakoby od střechy výtahu a dveře se rozevřely. Vystoupili jsme. Ellie se ještě jednou podívala na spirita. Stále se tvářil sklesle.

"Co ho to přepadlo?" nechápal jsem.

"To nevím. Doufám, že nic vážného."

Přímo před námi se tyčil další z těch kulatých domů. Jenže tenhle se od ostatních lišil. Jeho lešení se nepyšnilo žádnou výraznou barvou, byl čistě bílý včetně oken a dveří, ale zase mnohem větší než kterýkoliv jiný v celém komplexu. Zatímco ostatní byly tenkými cestičkami spojeny s nástupištěm daného patra, na němž se nacházeli, tento nejspíš sám tvořil střed, jelikož se od něho rozbíhalo pět cest. Každá vedla k jednomu menšími domku ve stejném patře, které nebyly napojeny na žádné nástupiště.

"Tak tohle je vrchní kancelář?" ujišťoval jsem se.

"Samozřejmě. A ty menší domky jsou vlastně pokoje, kde bydlí sourozenci DJovi."

"Ale to jsou od sebe dost daleko," protestoval jsem. "Vždyť patří do jedné rodiny. Neměli by si být blíž?"

"To neumím posoudit," pousmála se Ellie. "Každopádně, každý z nich má úplně jinou osobnost, možná si prostě vzájemně nerozumějí a tak jim to takhle vyhovuje. Ale teď už pojďme. Přišli jsme přeci najít Lyta, ne snad?"

"Jasně," přikývl jsem s očima sklopenýma k zemi.

Sám jsem věděl nejlépe, jak dokáže nedostatek porozumění rozvrátit rodinu. Neschopnost tolerovat odlišnosti je jako jed, který se pomalu šíří žilami rodinných vztahů, až je úplně usmrtí. Nechtěně jsem si znovu vybavil ten sen. Tváře rodičů, které na mě křičí. Slova, která jsem neslyšel. Polkl jsem naprázdno a vzhlédl jsem k vrchní kanceláři. Pevně jsem sevřel ruce v pěst. Ať už mě za těmi bělostnými dveřmi čekalo cokoliv, horší než ten sen to být nemohlo...