KAPITOLA 10.
My Gacha Story

 Dalšího rána jsme znovu vyrazili na cestu. Trochu mě mrzelo, že se Lilith ani nepřišla rozloučit a Ellie trvala na tom, že už nemáme čas zajít do nevěstince. Vydali jsme se tedy směrem na západ. Tovární komíny mi připadaly větší a větší, jak jsme se k nim přibližovali. V jednu chvíli jsme stáli přímo pod kopcem, na němž se tyčila továrna. Byla ohromná. Začal jsem o ní přemýšlet. Co se v ní asi vyrábí? Kdo tam pracuje? Hlava mi přetékala otázkami. Ale proč bych se vlastně nemohl zeptat?

"Ellie?" oslovil jsem vílu opatrně. "Co je zač tahle továrna?"

"Netuším," pokrčila dívenka rameny. "Slyšela jsem, že tam žije jakýsi velmi vlivný muž. Víc bohužel nevím."

To jsem se toho moc nedozvěděl. Nevadí. Pomalu jsme se vzdalovali městu, továrně, Lilith. Čím jsme byli dál, tím víc i mé myšlenky směřovaly jiným směrem. Myslel jsem na Circus Animal. U nás na Zemi jsem nikdy cirkus nenavštívil. S mamkou jsme to plánovali, ale bratr nám to sabotoval se slovy, že se bojí klaunů, takže se nikam nepůjde. Následně mě napadlo, co vlastně mohu od zdejšího cirkusu očekávat? Vždyť tohle je Gacha World, zde není nikdy nic takové, jaké bych to předpokládal.

Cesta pod našima nohama se pozvolna stávala travnatou. Netrvalo dlouho a, kam oko dohlédlo, se všude rozléhaly pouze travnaté kopce. Slunce při své nebeské pouti k jihu nabývalo na síle. Luka byla poseta kvítím. Všude kolem nás bzučel hmyz a poletovali motýli. Zhluboka jsem se nadechl. Během pobytu v tom zaprášeném, špinavém městě jsem téměř zapomněl, jak voní čerstvý vzduch. Ellie se na mě usmála. Očividně se jí také tak nějak ulevilo. Náhle jsem se však zamyslel.

"Poslyš, Ellie, ty víš, kam jdeme, že ano?"

"Neboj se. Circus Animal míří do větších měst, kde může předvádět své představení. Sice jsem nikdy nebyla dál než na této louce, ale vím kudy." Ukázala na jeden z nejvyšších kopců. "Přejdeme tamten kopec, za ním by mělo ležet Kouzelné jezero, to přejdeme a kousek dál už je město. Město Summon patří mezi nejstarší města našeho světa a nachází se v něm úplně první škola v Gacha Worldu, Gacha Academy."

Nevěděl jsem, co na to říct. Ellie o tom všem mluvila s takovým obdivem a zároveň na mě za tak krátkou dobu vychrlila tolik informací, že jsem si nebyl jistý, jak je mám všechny vstřebat. Pomalu jsem si to rovnal v hlavě a rozhodl se to vzít postupně.

"Kouzelné jezero? Co je Kouzelné jezero?" požádal jsem o vysvětlení prvního cizího pojmu.

"Obrovské jezero, jehož voda by měla mít podle legendy čarovnou moc," objasnila víla. "Ale nenech se mýlit. Nejedná se o kouzelnou moc jako třeba, kdo se této vody napije, bude umět létat. Takhle to nefunguje. Legenda praví, že Kouzelné jezero si žije svým vlastním životem a nemá rádo, když jej někdo ruší."

"Jakože by nějaká vodní nádrž měla disponovat vlastním vědomím? Není to trochu hloupost?"

"Ještě nedávno bych souhlasila. Nikdy jsem nevěřila legendám, které se mezi vílami vyprávěly. Ale od té doby, co ses tu zjevil ty, si nejsem jistá, čemu mám a nemám věřit."

Protočil jsem oči v sloup. Už jsem nechtěl slyšet ani slovo o legendě s Vyvolávačem. Vnitřně jsem popíral, že by to mohla být pravda a to samé platilo i o ostatních místních legendách. Legendy jsou legendy, fakta jsou fakta a to platí bez ohledu na to, v jakém světě se zrovna nacházíte.

Zpozorněl jsem. Zdálo se mi, jako bych někoho zahlédl. Soustředil jsem zrak na místo pod kopcem, ke kterému jsme měli namířeno. Doopravdy se mi to nezdálo. Stála tam nějaká dívka. Její vlasy i oblečení byly zelené a tak šla mezi okolní zelení jen stěží rozeznat.

"Ellie, někdo tam je," upozornil jsem svoji společnici.

Víla se zahleděla směrem, kterým jsem se díval já. "Nikoho tam nevidím."

"Podívej se pořádně," nabádal jsem ji.

"No jo, už ji vidím. Co tam ta dívenka asi dělá?"

"Tak to pojďme zjistit," usmál jsem se a vydal se jejím směrem.

"Počkej na mě, Ritsuko!" volala Ellie a pospíchala za mnou.

Děvče nás po chvíli zpozorovalo, překvapivě se nám vydalo naproti. Nechápal jsem to, ale nezpomalil jsem. Když jsme došli blíž k sobě, zarazil jsem se. Vypadala moc roztomile. Její oblečení tvořil krátký topík, vrstvená suknička s mašličkou, krajkovaný obojek a legínové tříčtvrťáky. Hlavu jí zakrývaly dlouhé světle zelené vlásky. Za skutečný zdroj té roztomilosti jsem však považoval její kočičí rysy. Ouška, ocásek, dokonce i zúžené zorničky. Znovu jsem se musel pokárat za to, že mě takové věci v Gacha Worldu ještě stále překvapují.

"Promiňte," promluvila kočičí dívka. "Jmenuji se Nekoshima. Ztratila jsem se. Pomůžete mi, prosím? Patřím k Circusu Animal. Měli jsme zrovna namířeno do Summonu, ale já se zdržela na louce a ostatní mi mezitím utekli. Nejsem ji jistá, přes který z těch kopců se mám vydat, abych je dohonila."

Vyvalil jsem oči. "Ty jsi z Circusu Animal?"

"Ano... je s tím nějaký problém?" zamrkala Nekoshima nechápavě.

Nemohl jsem si pomoci, nepatrně jsem se zasmál. Jestli vypadali všichni z toho cirkusu jako tahle dívka, tak už jsem chápal, proč ten název. Ellie mě napomenula pohledem.

"Víte, slečno, je to neuvěřitelná náhoda, ale my právě míříme do Summonu na vaše představení," vysvětlila s úsměvem.

"Ne, ne, ne, ne. Hlavně mi prosím neříkejte slečno. Nenávidím, když mi někdo vyká. Jsem Nekoshima, jen Nekoshima, žádná slečna," oplatila jí úsměv kočička.

"Dobrá, Nekoshimo. Já se jmenuji Ellie a toto je Ritsuka," představila nás víla.

"Ráda tě poznávám, Ellie. I tebe, Ritsuko."

Potřásla nám rukama. Snažil jsem se tvářit mile, abych zahnal ten prvotní špatný dojem, který jsem na ni nejspíš udělal. Myslím, že nepatřila mezi zlé lidi, jen byla na můj vkus až příliš kamarádská, ale tak to nebyla v tomto světě první.

"Chtěla by ses k nám tedy přidat?" zeptala se Ellie bez váhání.

"To bych moc ráda," zajásala Nekoshima. "Víte, potřebuji se dostat do Summonu dřív, než představení začne. Moje společnice Melnya nemůže předvést naši sestavu beze mě."

"A co vlastně v cirkuse děláš, smím-li se zeptat?" zajímalo mě.

"Akrobatku. Já a Melnya jsme akrobatické duo. Ona mě potřebuje."

"Neboj se, Nekoshimo. Dorazíme tam včas," uklidňovala ji Ellie.

"Děkuji vám oběma," rozzářila se kočičí dívka.

Pomalu jsme se vydali nahoru do toho kopce. Nebyl nijak nezvladatelně prudký, spíš doopravdy vysoký. Nerad jsem chodil do kopce, ale vždy mi pomáhala představa, že až se vyškrábu nahoru, půjdu pak už jen dolů. Jen kdybych s sebou nemusel táhnout tu sekeru. Normálně jsem si její váhu ani neuvědomoval, ale nyní mi přišla těžká jako ještě nikdy. Potom jsem se ohlédl po děvčatech. Podle toho, jak se Ellie tvářila, se zdá, že ani letět do kopce není zrovna výhra. Zato Nekoshima si to vykračovala, jakoby nic. Nemluvě o tom, že až teď jsem si uvědomil, že i ona drží v rukou zbraň. Na první pohled připomínala řemdih, ale místo rukojeti se na řetězu, na druhé straně od trnové koule, nacházela dýka.

"Odpusť mi tu zvědavost, ale není na tebe ta zbraň poněkud těžká?"

"Ale vůbec ne," rozesmála se Nekoshima. "Já jsem zvyklá. Tahám jí všude s sebou už odmalička."

Na to se dokonce i Ellie zatvářila udiveně. Naše nová kamarádka vyhlížela velice křehce, avšak jestli odmala nosí na každém kroku takovou ohromnou zbraň, tak to nejspíš ve skutečnosti žádná křehoučká květinka nebude.

Konečně jsme vylezli na vrchol kopce. Všichni tři jsme na okamžik ztratili dech. Jen těžko si vybavím, kdy jsem naposledy viděl takovou spoustu vody. Jezero nebylo ani tak veliké jako podlouhlé. Na oba břehy jsme bez problémů dohlédli, ale kam až se táhlo po stranách těžko říci.

"Ellie, jsi si jistá, že tohle je jezero? Na mě to působí spíše jako široká řeka," poznamenal jsem.

"Ano, říká se, že Kouzelné jezero tak vypadá. Podle vyprávění je však možné jezero skutečně obejít, akorát že to může trvat i několik dní."

"Tak to jen doufám, že přes něj vede nějaký most. Nemůžeme si dovolit ztratit tolik času."

Nekoshima si po mých slovech lehce skousla ret. Nemusela ani mluvit. Bylo jasné, že se bojí, abychom cirkus dostihli. Chlácholivě jsem ji poplácal po zádech a vydal jsem se dolů. Jak jsem řekl, nemůžeme ztrácet čas. Po úpatí kopce se rozléhala mlha. Nebyla tolik hustá, aby jeden neviděl na krok, spíš mě udivovalo, jak může být počasí na dvou stranách stejného kopce odlišné. Přišli jsme až k jezeru. Rozhlíželi jsme se po nějakém mostě. Avšak kde nic, tu nic.

"Takže jsme v koncích?" ptala se starostlivě Nekoshima.

"Nejspíš," bručel jsem otráveně. Tohle mě štvalo. "Jedině, že bychom to zkusili přeplavat." Došel jsem až ke břehu, přikrčil jsem se a natáhl ruku, abych zjistil, jak moc je voda studená. Náhle mě ale něco prudce odstrčilo. Když jsem se vzpamatoval, byl jsem celý promočený. "Co tohle kruci bylo?" zanadával jsem.

"Vodní koule! Říkala jsem ti, že Kouzelné jezero nemá rádo, když jej někdo ruší!" vyjekla vystrašeně Ellie.

"To je hloupost," odsekl jsem a očima kontroloval okolí.

Nevěřil jsem, že by tohle měla na svědomí nějaká zmutovaná vodní nádrž. I tak ale musel být viník někde blízko.

"Držte se od jezera dál, poutníci," ozval se náhle přísný ženský hlas.

Zpoza jednoho stromu se objevila jakési neznámá slečna. Vedle ní by všechny dívky, s kterými jsem se zatím v Gacha Worldu seznámil, působily velmi obyčejně, lidsky. Její oděv se skládat částečně z modrého vlnkovaně zdobeného brnění a částečně z tenké černé průsvitné látky. Modré nafialovělé vlasy měla sepnuté na straně do ohonu, jehož konečky tvořily zvláštní tvar, připomínající kapku vody. Akvamarínové oči se na nás dívaly nepřátelsky. Nejdivnější bylo, že i její kůže měla takový modrý nádech. Sice jsem označoval Akki jako dívku v rudé, ale toto děvče mi dokázalo, že pro takové označení by musela nosit mnohem více rudé, jelikož ta před námi byla nepochybně stoprocentní dívka v modré. Navíc celá působila takovým vodním dojmem.

"Co jsi zač?" zamračil jsem se na ni, když jsem se opět postavil na nohy.

"Já? Já jsem Undine, takže ti radím, abys uposlechl."

Hleděl jsem na ni nechápavě. Poté jsem se podíval na Ellie. Mělo by mi snad to jméno z nějakého důvodu naháněl strach?

"Ty... ty jsi Undine?" zakoktala víla. "Raději... raději ji poslechni, Ritsuko."

"Proč bych měl? Kdo je to?"

"Undine je jednou ze tří Zaříkáváček živlů, Zaříkávačka vody. Pokud se to týká vody, ví přesně, co říká. Věř mi."

Poodstoupil jsem dál od břehu. Upřeně jsem onu Zaříkávačku vody pozoroval. U nás za Zemi se zaříkávalo ledacos, třeba koně nebo psi... ale nikdy ne živly. Nedokázal jsem si to představit.

První se z toho všeho vzpamatovala Nekoshima. "Promiňte, vážená Undine, ale povíte nám, jak se dostaneme na druhý břeh? Opravdu nutně potřebujeme do Summonu."

"Bohužel budete muset jezero obejít," řekla Undine již o poznání vlídnější tónem.

"Obejít?! To si děláte legraci!" vyhrkl jsem bez přemýšlení.

"Náš kamarád chce říct, že Kouzelné jezero je obrovské a obejít jej nám může trvat i několik dní," pokusila se Ellie uvést můj nekontrolovatelný výbuch emocí na pravou míru.

"Je mi líto, ale jiná cesta neexistuje," povzdechla si Undine soucitně.

Zlostně jsem udeřil pěstí do kmene nejbližšího stromu. Několik dní? Už zase ztratíme několik dní? Tímhle tempem se domů nikdy nedostanu. Tohle je snad zlý sen. Samozřejmě, že cirkus musel jezero také obcházet, ale i tak měl před námi veliký náskok. A co pak? Po tom všem ještě zjistím, že ten chlápek stejně neví, kam Lyte zmizel, a budu zase na začátku, ne? A co až Lyta najdeme? Co se tím vyřeší? Nikdo tady pořádně neví, jak mi má pomoci. Gacha-Robo, DJ-ovi, Lilith, Ellie... nikdo z nich mi nedokáže přesně říct, jak se mám vrátit. Pokud vůbec existuje způsob, jak se vrátit...


začátek | předchozí | následující