KAPITOLA 9.
My Gacha Story

 Všechno se to událo tak rychle. Jen těžko bych stihl ovládnout své emoce. Eve se okamžitě nahrnula ke Clover a začala dávat do pořádku její rameno. Seděl jsem tam mezi rozbořenými kočičími hlavami, keramickými střepy z květináčů a vysypanou zeminou. Jak slunce pomalu mizelo za vysokými továrními komíny, oheň na obloze uhasínal a pozvolna jej nahrazovalo chladné šero. Avšak i ve stínu přicházející noci mi Lilithina tvář připadala stále nádherná. Mé tělo se třáslo. Nemohl jsem se ubránit slzám. Takhle přeci náš den nemůže skončit, takhle ne...

"Ritsu," oslovila mě Clover beze špetky soucitu v hlase.

Po celou dobu ze mě nespustila oči. Moc dobře jsem vnímal její upřený pohled. Sevřel jsem ruce v pěst. Jak se vůbec opovažovala na mě promluvit? Slíbila přeci, že Lilith neublíží. Důvěřoval jsem jí, ale ona mě zradila. Uslyšel jsem krok. Jeden krok vpřed, mezi sutinami jasně slyšitelný. Popadl jsem svoji zelenou sekeru a máchnul jsem s ní jejich směrem. Nyní jsem viděl, že ten krok patřil skutečně Clover. Ve tváři se mi zrcadlilo zoufalství i zloba.

"Zmiz! Jak můžeš mít ještě tu drzost tu zůstávat?! Koukej zmizet! Okamžitě zmiz!" křikl jsem na ni bezradným tónem.

Jakmile jsem to vyslovil, Clover začala zářit. Stejné nazelenalé světlo, jako když se tu objevila. Všiml jsem si, že ještě něco pošeptala Eve, poté se vytratila. Eve koukala překvapeně, pak se ohlédla po mně. Pomalu se vydala mým směrem. Nechal jsem jí dojít až ke mně, ale nepřetržitě jsem ji pozoroval. Byl jsem úplně bez sebe, nikomu jsem nedůvěřoval, ani Eve. Dívenka si přisedla k Lilith a natáhla k ní ruku. Napřáhl jsem proti ní sekeru. Nebyl jsem schopen jediného slova, tak jsem jen zlověstně vrčel.

"Nebojte se, pane Hachidori. Prosím, odložte tu zbraň," uklidňovala mě. "Neublížím jí, chci ji uzdravit."

Zarazil jsem se. Pomalu jsem spustil paži zpět podél těla a svou sekeru položil na zem. Nevěřícně jsem na ni hleděl. Tohle mě vážně nenapadlo.

"To jako vážně?" vydal jsem ze sebe lehce chraptivým hlasem. "To bys dokázala? Chci říct... Vím, že tvá síla je úžasná, ale doopravdy zvládneš oživit mrtvé?"

"Za zkoušku nic nedáme, ne?"

Eve se na mě mile pousmála. Zahřálo mě to u srdce. Přikývl jsem. Měla pravdu. Pokud existuje sebemenší šance, že Lilith bude žít, musíme to zkusit. Eve natáhla k Lilith ruku, na níž měla připevněný kotouč, druhou rukou jej roztočila. Tenhle proces jsem již dobře znal. Zvedne se vítr, zjeví se zlatý znak a nakonec ta záře... Eve sebou slabě trhla. S leknutím jsem se na ni podíval.

"Co se stalo?"

"Pane Hachidori..." Eve se tvářila zamyšleně. "Ona není mrtvá. Nevím, jak bych to vysvětlila, ale prostě cítím něco jako... životní energii. Ta succuba je naživu."

"Takže Clover jí nezabila..." vydechl jsem.

V tu chvíli však světlo již začalo ztrácet na intenzitě. Všechny šrámy na Lilithině kůži byly zahojené. V hlavě jsem měl chaos. Co se to tedy vlastně stalo?

"Ritsu..." zasténal tichý hlásek.

"Lilith!" zvolal jsem a nahrnul se k ní.

Vzal jsem ji za ruku. Po tvářích mi znovu stékaly slzy. Jenže tentokrát šlo o slzy úlevy a štěstí. Moc jsem se o ni bál, vážně jsem myslel, že umřela. Naplnilo mě nevýslovné štěstí. Ještě nikdy jsem nebyl tolik rád, že jsem se mýlil.

"Proč brečíš, ty troubo?" usmála se Lilith a lehounce mě ťukla pěstí do ramene.

Okamžitě jsem si setřel slzy. Nechtěl jsem, aby si mě dobírala. Znovu mi znělo v hlavě, co Eve řekla. Pokud Lilith nikdy nebyla mrtvá, znamená to, že Clover své slovo dodržela. Nikdy mě nezradila. A já se k ní zachovat tak hrubě. Poslal jsem jí pryč, přestože Lilith vlastně zachránila. Nervózně jsem si skousl ret. Ukřivdil jsem jí. Jak jen to mám napravit? Sklopil jsem hlavu.

"Eve... běž domů a řekni Clover, že mě to moc mrzí. Prosím."

"Ale pane Hachidori..."

Na delší protest již neměla čas, jelikož ve chvilce zmizela stejně jako předtím její sestra. Díval jsem se do země. Na zádech mi ležel pocit viny. Udělal jsem chybu, když jsem Clover nevěřil. Teď už to vím, avšak teď už je pozdě.

"Ritsu, co přesně se tu vlastně stalo?" zeptala se Lilith, když se stěží posadila a rozhlédla se kolem sebe.

Její milované náměstí bylo zničené. Jediné místečko, které tak milovala. Jediný květ na smetišti tohoto ponurého města. Pomalu došla k místu, kde ještě nedávno stála kašna. Všiml jsem si, že se její oči zaleskly. Pozvolna jsem k ní přistoupil a opět jsem sevřel její ruku.

"Lilith, moc mě to mrzí. Je to má vina, kdybych ti neublížil, mohl jsem náměstí ochránit. Odpusť mi to."

"Já tomu jen prostě... nemůžu uvěřit. Vážně jsem tohle všechno způsobila já?"

"Ty za to nemůžeš." Otočil jsem ji čelem k sobě. Zahleděl jsem se jí do očí. "Odpusť, Lilith. Tohle jsem měl udělat už na začátku."

Vzal jsem její obličej do dlaní, naklonil jsem se a políbil jsem ji. Upřímně nevím, proč jsem to vlastně udělal. Připadala mi v ten moment tak krásná, čistá, nevinná a zlomená. Všechno se to odehrálo jen proto, že jsem jí předtím nepolíbil. Ale moc dobře jsem cítil, že tohle není jen polibek z lítosti. Něco nás jakoby očarovalo. Nechali jsme se unášet na vlně toho vášnivého opojení. Obloha nad námi se plnila hvězdami a my nedokázali své rty odloučit. Čas se kolem nás zastavil.

Vůbec netuším, co se to ve mně změnilo. Ještě u nás na Zemi jsem téměř nedokázal dívku ani oslovit a teď jsem se již se dvěma líbal. Nechtěl jsem jim ublížit, ani Clover, ani Lilith. Zkrátka jsem si nedokázal pomoci. Bylo to silnější než já.

Po nějaké době jsem se raději odtáhl. Možná jsem to přehnal. Hleděla na mě nechápavě. Odpovědí jsem se pouze usmál. Dostal jsem se do pěkné šlamastiky. Tak takhle se cítí hlavní hrdinky novodobé literatury, které zpravidla stojí na rozcestí mezi dvěma muži.

"Nejspíš bychom se měli vrátit. Už je tma a Ellie na nás čeká v nevěstinci," pronesl jsem nakonec.

Lilith jen svěsila hlavu a povzdychla si. Co jiného jsem měl dělat? Nedokázal jsem se k současné situaci nijak vyjádřit. Prostě se to stalo. Nedalo se to smazat, nedalo se to změnit. Navíc jeden polibek přeci ještě nic neznamená nebo ano?

Ellie se k nám chtěla nahrnout, dalo se odhadnout, že si na nás připravila spoustu otázek, ale když uviděla v jak sklíčeném stavu jsme přišli, raději vše přehodnotila. Koukala na nás z jednoho na druhého a hledala slova.

"C-co... co se vám přihodilo?" zakoktala starostlivě.

"To je na dlouhé vyprávění," řekl jsem a věnoval jsem jí úsměv.

Ten úsměv byl však plný bolesti. Polkla naprázdno. Ještě chvíli si nás prohlížela. Očividně ji naše vzezření zcela vyvedlo z míry. Zavedla nás raději dovnitř, kde požádala Akki, jestli by postavila na čaj. Dívka v rudém jen přikývla. Z jejího výrazu usuzuji, že i ona poznala v našich tvářích, že něco není v pořádku. Pro jistotu se na nic nevyptávala. Zašli jsme nahoru do Lilithina pokoje.

"No... nevím, jestli je na to vhodná doba, ale svou část dohody jsme splnili. Ritsuka s tebou strávil celý jeden den a nyní by si nám měla říci, co víš," přešla Ellie rovnou k věci.

"Ellie," napomenul jsem ji, ale Lilith mi konejšivě položila ruku na rameno.

"To nic, Ritsu. Má pravdu. Tak zněla dohoda. Co tedy vlastně potřebujete vědět?"

"Jeden ze sourozenců DJových, z Hlavního nádraží, zmizel. Jmenuje se Lyte. Neměla bys nějaké informace, které by nám mohly pomoci jej najít?" zeptala se víla bez váhání.

Lilith se zamyslela. "Není to tak dávno," začala, "co v našem městě nocoval kočovný cirkus, Circus Animal. Principál měl asi zrovna špatný den, jelikož se rozhodl pořádně se opít. Bohužel pro něj si spletl náš podnik s krčmou. K půlnoci už byl tak opilý, že pořádně netušil, co dělá a tak využil našich služeb. Té noci jsem to byla já, koho si zvolil za svou společnici. A jak už to tak bývá, dostala jsem se k několika zajímavým informacím. Svěřil se mi, že si pravidelně dopisuje se svým kamarádem z dětství, který žije na Hlavním nádraží. Myslím, že o něm mluvil pod jménem Lyte. Co se s ním stalo nebo kde je teď, bohužel netuším, ale řekla bych, že pokud existuje někdo, kdo to bude vědět, tak jeho dlouholetý přítel z dětství."

"To jsou cenné informace!" zvolala Ellie nadšeně. "A jak se jmenuje ten principál? A nevíš, kde může být Circus Animal právě teď?"

"Jeho jméno zní Keitoku. Druhého dne časně zrána vyrazil se svým cirkusem na západ. Tady sice jenom přespávali, ale v městech, kde předvádějí svoji šou, se často zdrží i několik dní. Když se vydáte tím směrem, jistě je doženete."

"Výborně!" zajásala víla a zatahala mě za rukáv. "Pojď, Ritsuko. Musíme si odpočinout, abychom mohli zítra hned ráno vyrazit."

"Dobře. Dej mi jen chviličku." Ohlédl jsem se na Lilith. "Lilith, já..."

"Měl bys jít," přerušila mě uprostřed věty. Její rty, které jsem tak důvěrně znal, se na mě smály. Chtěl jsem něco namítnout, ale předběhla mě. "Vím jistě, že se naše cesty znovu setkají." Po těch slovech vzala mou dlaň do své a pevně ji stiskla. "Prozatím sbohem, Ritsu. Hodně štěstí."

"D-děkuji," řekl jsem nejistě. "Sbohem, Lilith."

Povolila stisk. Neochotně jsem se vydal za Ellie ke dveřím. Nechtělo se mi od ní odcházet. Byla tak zranitelná po tom, co se dnes událo. Nejraději bych zůstal s ní, chránil ji, ale neměl jsem na výběr. Kočovný cirkus je neustále v pohybu, nemohli jsme si dovolit ztrácet čas. Alespoň pokud jsem chtěl najít Lyta a dostat se domů.

Ellie se také rozloučila, pak za sebou zavřela dveře. Mlčky jsme sešli schodiště a opustili nevěstinec. Cestou do hostince si mě zamyšleně prohlížela.

"Poslyš, Ritsuko," oslovila mě, když už jsme byli skoro na místě. "Co se to mezi tebou a Lilith odehrálo?"

Kousl jsem se do rtu. Přeci jsem jí to nemohl jen tak říct, považovala by mě za proutníka. Ale odpovědět jsem jí musel.

"Víš, bylo to doopravdy zvláštní..." začal jsem a vylíčil jsem jí příběh dnešního dne, tedy až na tu poslední část s polibkem.

Tvářila se vážně zaraženě. Tohle opravdu nečekala. V tu dobu už jsme leželi na pokoji, ale ke spaní jsme se určitě nechystali. Oba jsme přemýšleli.

"Víš, Ritsuko, možná to bude znít šíleně, ale já skutečně začínám mít podezření, zda na tom mém žertíku s Vyvolávačem nebude něco pravdy."

"Upřímně taky mě to napadlo," přiznal jsem. Můj pohled padl na zelenou sekeru opřenou o noční stolek. "Spoustu věcí by to vysvětlovalo."

"Bohužel ti toho o Vyvolávači příliš neprozradím, vždycky jsem ho považovala za pouhou legendu. Moc toho o něm nevím," povzdechla si víla.

Chápavě jsem přikývl, ale tohle nebylo zdaleka jediné, co mi vrtalo v hlavě. "Ellie, dejme tomu, že jsem Vyvolávač. Nebo ne, na tom ani tak nesejde, ale... co myslíš, že se to dělo s Lilith?"

"Kdo ví?" pokrčila rameny. "Každopádně ponocováním toho asi moc nevykoumáme. Měli bychom se prospat."

Souhlasil jsem. Přesto se mi dlouho nedařilo usnout. Vzpomněl jsem si na slova Ellie, když mi o Vyvolávači vyprávěla poprvé. Praví se, že až bude náš svět v nouzi, zjeví se Vyvolávač, který Gacha World zachrání. To není možné. To nemohu být já. Jak já bych asi zachránil Gacha World? Jsem jenom obyčejný pozemský kluk, který neumí spasit ani sám sebe, natož svět. Zachumlal jsem se do peřiny a přetočil na bok. Díval jsem se na svou zbraň, která v přítmí noci odrážela měsíční svit pronikající do pokoje skrz malé okénko ochuzené o závěsy. Zavřel jsem oči. Hloupost, tohle celé je prostě hloupost...