KAPITOLA 1.
My Gacha Story

 Stále jsem si nedokázal zvyknout na ten nový vzhled. Mé krátké temně černé vlasy byly nahrazeny sněhově bílými kadeřemi spadajícími na ramena. Nezdravě bledá pleť se proměnila v pokožku barvy mléčné čokolády. Když jsme procházeli kolem malého průzračně čistého jezírka, všiml jsem si, že i mé oči se změnily. Místo dvou zářivých smaragdů jsem spatřil ve svých očních důlcích dvě zlatavá slunce. Tváře jsem měl potetované modrými trojúhelníky.

"Nejdřív mi utíkáš a teď nejdeš. Děje se něco?" otočila se Ellie, když si všimla, že za ní nejsem.

"Nic. Vůbec nic," odpověděl jsem tiše, aniž bych spustil oči z vodní hladiny.

Zamračila se. Nevěřila mi to ani za mák. Doletěla ke mně a posadila se vedle do trávy.

"Lžeš. Vždycky, když takhle šeptáš, tak se buď stydíš nebo lžeš. Toho jsem si už za tu dobu stihla všimnout."

Kousl jsem se do rtu. Vždycky jsem se cítil jako otevřená kniha, i tak jsem však nesnášel, když si ve mně někdo četl. Znovu jsem soustředil zrak na vodu a pokoušel se zapomenout, že vedle mě sedí. Ona mi to však nedovolila.

"Na co se tam díváš?" zeptala se a pokoušela se najít ve vodě to, co tam vidím já.

"Na sebe," řekl jsem popravdě. Odtušil jsem, že odpor by byl zbytečný. "Změnil jsem se. Na Zemi jsem vypadal úplně jinak."

"Opravdu?" užasla Ellie. "Nech mě hádat. Měl si huňatý ocas, čtyři tlapky, špičaté uši a dlouhý studený čumák s vynikajícím čichem."

"To zní, jako bych byl pes," utrousil jsem uraženě. "Vypadal jsem normálně, jen jsem měl jiné vlasy, barvu očí a tak," objasnil jsem.

"Aha," přikývla Ellie skoro zklamaně. "To nebo ten, co tě sem přenesl, nejspíš chtěl, abys lépe zapadl."

"To je možné. Ale kdo to mohl udělat? A proč vlastně?"

"No... vysedáváním to nezjistíme," pronesla rázně a vstala.

Dlouze jsem ji pozoroval. Výraz v její tváři vyhlížel tak odhodlaně. Musel jsem se zeptat.

"Ellie?" oslovil jsem ji.

"Ano?" ohlédla se po mně a upřela na mě duhové oči s hvězdami v zorničkách.

"Proč mi vlastně pomáháš? Vůbec mě neznáš. Navíc jsem přišel z jiného světa. Nemáš jediný důvod k tomu tohle dělat."

Překvapeně zamrkala, jako bych právě řekl nějakou obrovskou hloupost, popíral něco, co je nad slunce jasné.

"Potřebuješ pomoct," řekla po chvíli. "Sám se domů určitě nedostaneš. Potřebuješ pomoct, tak ti pomáhám. To je logické, ne?"

Díval jsem se na ni, jako bych ji viděl prvně. Skutečně může existovat někdo s tak čistými úmysly? Možná, že tady ano. Přesto mě to šokovalo.

Ušklíbla se. Už ji nebavilo čekat, až odpovím. Zamávala křídly a znovu vyrazila na cestu. Probral jsem se z údivu, vyškrábal se na nohy a pospíchal za ní.

Zamířili jsme kamsi do lesa. Zdejší stromy vyhlížely dost zvláštně. Nedokázal jsem s jistotou říct, zda šlo o jehličnany či stromy listnaté. Jejich větve se nepřirozeně kroutily jako neposlušné vlasy po ránu. Kůra měla takový záhadný fialový nádech. Samostatně se každý jednotlivý strom dal považovat za jistý umělecký skvost, ale pohromadě nebudily nic víc, než pocit nebezpečí bez možnosti úniku.

Polkl jsem naprázdno. Dokonce i Ellie se držela víc při zemi než obvykle. Zdálo se mi, že na mě leze záchvat paniky. Neustále jsem očima kontroloval prostor za sebou a nad sebou. Ničemu jsem tady nedůvěřoval.

"Kam že to vlastně jdeme?" ptal jsem se, když už jsem se cítil extrémně nervózní.

"Za Gacha-Robem. Pokud se v Gacha Worldu nachází osoba, která zná odpovědi na tvé otázky, pak to bude on."

"Gacha-Robo? Kdo je to?"

To jméno mi přišlo divné. Na druhou stranu proč ne? Pro člověka, který dobrovolně žije na místě jako je tohle. Všiml jsem si, že Ellie dlouho neodpovídá. Vyděsilo mě to. Zastavil jsem se.

"Ellie?" promluvil jsem na ni znovu.

Otočila se na mě. "Jo? Promiň..."

Kdybych tam prostě zůstal stát, ani by to nezaregistrovala. Sevřel jsem ruce v pěst. Ani nevím proč, ale v ten moment mě to neskutečně vytočilo.

"Posloucháš vůbec, co ti říkám? Ptal jsem se, co je ten Gacha-Robo zač. Absolutně mě ignoruješ. Jak se mám s někým takovým cítit v bezpečí?!"

Její pohled posmutněl. Sklopila oči a kousla se do rtu. "Omlouvám se," zašeptala.

Odfrkl jsem si. Jak se na ní mám sakra zlobit, když dělá tyhle smutné obličeje? Poškrabal jsem se na hlavě a koukl jí do tváře.

"To nic. Já se omlouvám. Jsem z tohohle místa nervózní. Ta představa, že bych se tu mohl ztratit, mě děsí. Proto se chovám nepřiměřeně. Ještě jednou se omlouvám."

Co to dělám? Jak můžu jen tak před dívkou přiznat, že se bojím? Každopádně její smutný výraz se vypařil. Příjemně se usmála.

"Neměj strach. Já tě neztratím. Jo a co se Gacha-Roba týče..."

"Řekl tady někdo moje jméno?" přerušil ji neznámý hlas.

Nezněl ani trochu lidsky. Takový chraptivý, kodrcavý... skoro jako počítač. Z přítmí se vynořila osoba. No osoba... bytost. Modrošedý robot s kulatou hlavou, panty místo kloubů a dvěma zářícími tyrkysovými světélky místo očí. Lekl jsem se. Ještě nikdy jsem naživo neviděl robota v životní velikosti, který se sám pohybuje a mluví.

"Ano. To já," promluvila Ellie. "Ritsuko, tohle je Gacha-Robo. Gacha-Robo, toto je Hachidori Ritsuka. Potřebuje tvoji pomoc."

"Těší mě, Hachidori Ritsuko," poklonil se lehce robot.

"Stačí Ritsuka," opravil jsem ho. "A také mě těší."

"Prý potřebuješ mou pomoc. Co pro tebe můžu udělat, Hachidori Ritsuko?" pronesl Gacha-Robo, jakoby vůbec neslyšel, co jsem mu říkal.

"To máte tak... Pocházím ze Země, jenže nějakým nedopatřením jsem se ocitl tady. Ellie říkala, že byste mohl vědět, jak se dostanu domů," vyložil jsem mu krátce svůj příběh.

Gacha-Robo se zamyslel. Tedy alespoň myslím, že se zamyslel. Jeho robotická tvář samozřejmě neměla žádný výraz, což mě trochu znepokojovalo. Podvědomě jsem se ohlédl po Ellie. Nevnímala to, očividně také napjatě očekávala, co nám Gacha-Robo poví.

"Netuším, z jakého důvodu ses přenesl sem," začal. "Ale jsem si jist, že to svůj důvod má. Domnívám se, že domů se navrátíš, jakmile dokončíš své poslání zde. Možná to souvisí s tím, co se teď v Gacha Worldu děje."

Ellie se ulekla. Upřela na Gacha-Roba naléhavý pohled.

"Co se děje v Gacha Worldu?" strachovala se.

Gacha-Robo pouze zakroutil modrou kulatou hlavou.

"Svůj dotaz si již vyčerpal, Hachidori Ritsuko. Mohu ti prozradit už pouze jediné. Vydej se za Lytem. To je poslední rada, kterou ti smím poskytnout."

"Počkat, ale to se ptala Ellie!" protestoval jsem. "Nemůžeš jí odpovědět?"

Ellie mi položila ruku na rameno. Podíval jsem se po ní. Nechtěl jsem, aby mě tišila. Nelíbilo se mi, jak se k ní Gacha-Robo zachoval a potřeboval jsem mu to dát najevo. Mírně se na mě usmívala.

"Nemá to cenu, Ritsuko. Gacha-Robo má ve zvyku nás víly ignorovat."

"To je ale pěkně nevychované," nesouhlasil jsem. "Ten robot musí slyšet, co si o něm myslím."

Jenže jakmile jsem se otočil zpátky ke Gacha-Robovi, zjistil jsem, že je pryč. Hledal jsem ho očima, ale všude kolem stály pouze ty podivné stromy.

"Odešel. Už nejspíš neměl, co by ti k tvé otázce řekl," vysvětlila Ellie.

Naštvaně jsem nafoukl tváře. Takový přístup jsem tu tedy nečekal. Vedle Ellie, která se v mých očích jevila jako čistá dobrosrdečnost, mi ten robot připadal jako nezdvořák. Co se dalo dělat? Prošel jsem si v hlavě, co jsem se od něho vlastně dozvěděl. Moc toho nebylo.

"Nuže... kdo je ten Lyte? A kde ho najdeme?"

"Lyte žije se svými sourozenci na Hlavním nádraží. Zajímalo by mě, proč nás Gacha-Robo posílá právě tam."

"Tuším, že na tom nezáleží. Jiné vodítko přeci nemáme," konstatoval jsem.

"To je pravda," přitakala Ellie na souhlas. "Dobrá tedy. Vydejme se na Hlavní nádraží."

Snad poprvé za celou dobu svého pobytu v Gacha Worldu jsem jí úsměv oplatil. Stěží popsat slovy, jak vděčný jsem byl za to, že je se mnou. Nalézt v neznámém světě kamaráda, je k nezaplacení a já myslím, že jsem ho v Ellie skutečně našel, i když jsem jí to nedával najevo. Už takhle je to víc přátel, než jsem měl doma na Zemi. A tak mě napadá otázka... za čím že se to chci vlastně vrátit?