KAPITOLA 8.

"Copak se děje? Nějak ze mě nemůžeš spustit oči," zazubila se.

Nevědomky jsem se trochu začervenal. V tu chvíli už den strávený s Lilith nepředstavoval klíč k cestě domů, samotná cesta se stala cílem. Moc jsem si ten den užil. Téměř jsem litoval, že se již chýlí ke konci. Přál bych si toho o té dívce ještě tolik zjistit. Točí se kolem ní tolik záhad, které mě budou hlodat, dokud nezískám odpovědi.

"Ritsu," probral mě z myšlenek její nedočkavý hlas.

"Promiň, jen jsem přemýšlel. Rád bych věděl jednu věc. Proč tohle všechno? Neber to zle, ten den byl úplně skvělý, ale proč si to vlastně chtěla? Myslím strávit se mnou den."

Mlčela. Pouze sklopila pohled k zemi. Takový výraz jsem u ní ještě neviděl. Ztrápený, nešťastný, možná tak nějak osamělý.

"Ritsu," oslovila mě tiše. Napjatě jsem ji pozoroval. "Polib mě."

Překvapením jsem sebou lehce cukl. To myslela vážně? Netvářila se, jakoby to měl být žert. Ještě jednou jsem si ji změřil pohledem. Polkl jsem naprázdno. Jen párkrát za život jsem viděl tvář, která by byla tak vážná jako ta její právě nyní.

"C-cože?" vyhrkl jsem. "Počkej, počkej. Já tomu nerozumím. Co to do tebe najednou vjelo?"

Lilith se zamračila. Jasně jsem vnímal, jak atmosféra mezi námi houstla. Nechápal jsem to. Řekl jsem snad něco, co si mohla špatně vyložit? V jejích krásných růžových očích žhnul oheň. Jakoby měla každou chvíli explodovat.

"Jak jsem mohla být tak hloupá? Pověz mi, jak jsem mohla být taková husa?! Vážně jsem se domnívala, že jsi jiný. Ne... Všichni muži jsou stejní. Uslintaná monstra toužící po jediném." Vedle ohně se objevil lesk slz. "Doufala jsem, že budeš jiný. Zdálo se mi, že z tebe cítím něco speciálního, co jsem ještě u jiného muže nikdy nezaznamenala. Ale ty jsi stejný jako ti oslizlí opilci, kterých projde mou ložnicí denně několik. Vidíš na mně pouze mé tělo. Věřil si, že se s tebou přeci jen vyspím, proto si na moji nabídku kývl. Jak se opovažuješ takhle mě podvést, ty mizero?! Lháři! Prasáku!"

"Co to tady povídáš?" Tělo se mi chvělo. Nechápal jsem, proč na mě křičí. Co jsem jí udělal tak zlého, že musela použít tak silná slova? Připadal jsem si špatně. Vždy jsem měl tu povahu, že jsem hledal problém nejdříve v sobě a nesnášel jsem představu, že jsem někomu ublížil. A rozhodně jsem se nechtěl nijak dotknout Lilith. Za ten den jsme si toho stihli říct hodně. Pochopil jsem, že pod tou sebevědomou, zlomyslnou maskou se skrývá velmi křehké děvče, které dle mého názoru není tak úplně smířené se svou životní situací. "Lilith, poslouchej mě. Pokud jsem tě nějak ranil, tak se strašně moc omlouvám. Nikdy bych ti nechtěl ublížit. Prosím, musíš mi věřit."

Její tvář se zdála čím dál tím naštvanější. "Musím? Vážně musím?! Ne! Tobě už nevěřím ani slovo! Všichni jste stejní! Úplně stejní!"

Zarazil se mi dech. Její oči začaly... zářit! Náhle jakoby se aura kolem ní zhmotnila a proměnila v temný plamen. Červánky na obloze se nad našimi hlavami stáčely do víru. Pevněji jsem stiskl sekeru ve svých rukou. Ano, měl jsem ji s sebou, jelikož, jak už jsem se naučil, nechávat zbraň doma, se v Gacha Worldu považuje za nevhodné. Lilith roztáhla křídla a vznesla se nad náměstí.

"Lilith!" vykřikl jsem, ale nebylo to k ničemu.

Zdálo se mi, jako kdyby ji ovládla nějaká zlá síla. Ztratila nad sebou veškerou kontrolu. Již nevypadala jako samostatně myslící bytost. Podobala se spíše monstru s jediným předurčením - zabíjet. Některé plameny se seskupily před ní a vytvořily tvar srdce, které začalo růžovět. Když plně zrůžovělo a zhmotnilo se, vystřelilo proti mně jako střela.

Zcela instinktivně jsem se rozmáchl svou zbraní. Srdce se těsně přede mnou rozpůlilo vedví a rozplynulo se. Jenže to už si na mě Lilith připravovala další. Tentokrát jsem před jejím útokem uskočil. Na místě, kde jsem ještě před chvíli stál, zůstala ohořelá díra. Polkl jsem. Kdyby mě tohle zasáhlo, nic by ze mě nezůstalo. Bohužel Lilith se netvářila, že by plánovala s bombardováním v nejbližší době přestat.

Po pár minutách máchání sekerou a úhybných manévrů, jsem stěží popadal dech. Samozřejmě Lilith se ani trošku neunavila. Chápal jsem, že už to dlouho nevydržím. Kolem se nenacházel nikdo, kdo by mi mohl pomoci. Tohle bylo za tu krátkou dobu, kterou jsem v Gacha Worldu strávil, již podruhé, co jsem si připadal nebezpečně blízko smrti.

Jeden úskok mi úplně nevyšel a světlo z toho smrtícího srdce se dotklo mé ruky. Zařval jsem bolestí. Podlomila se mi kolena. Moje ruka... ona... byla pryč! Zčernala a rozpadla se v prach. Co teď? Co si počnu? Přeci se nenechám zabít od Lilith. Věřil jsem, že budeme přátelé. Na chvíli se ve vzduchu zastavila. Zlomyslně se ušklíbla. Nejspíš si prohlížela svůj úspěch.

Sklopil jsem pohled k zemi. Překvapivě jsem pomalu přestával vnímat tu příšernou bolest. Přemýšlel jsem. Tehdy na Hlavním nádraží mě zachránila Eve, ale kdo mi pomůže teď? Kéž by tady Eve byla.

Lilith se připravovala k další ráně. Nemotorně jsem se vyškrábal na nohy. Sevřel jsem svou sekeru a napřáhl jí směrem k Lilith na znamení, že se odmítám vzdát. V jedné ruce se mi držela těžko, ale rozhodl jsem se. Už nebudu brečet. Pokud jsem spáchal něco, za co si podle Lilith zasloužím zemřít, budiž, ale odejdu jako muž.

Zbraň v mé ruce se najednou rozzářila zlatým světlem. Vytřeštil jsem oči. Tu záři jsem znal. Stejná, akorát modrá, se ukázala tenkrát, když jsem bojoval proti ohnivým goblinům. A potom se přeci objevil Gacha-Robo. Nedokázal jsem uvěřit vlastním očím. Přímo přede mnou se zjevila... Eve. Dokonce i Lilith se zarazila. Zmateně nás pozorovala.

"Eve? Eve! Co ty tady děláš?" volal jsem na ni.

Ohlédla se. "Pane Hachidori..." Náhle vyjekla. "Co se vám to stalo?! Vydržte, hned vám to vyléčím."

I nyní jsem zíral na její schopnost s otevřenými ústy. Vypadala při tom jako opravdový anděl. A pak jsem ucítil zvláštní šimrání na rameni. Užasle jsem sledoval, jak mi má ruka opět narůstá. Očekával bych, že to bude jako ve filmech, nejdřív kost, pak maso a svalstvo a nakonec kůže. Ve skutečnosti bych to spíš popsal jako řetízek miniaturních světlušek, který se postupně přesouval níž a za ním se objevovala moje ztracená paže, dokonce i s oblečením.

"Páni, Eve, to je úžasné!" Zíral jsem na svoji ruku, různě s ní pohyboval. Po tom, že by mi někdy chyběla, ani památky.

"To jsem ráda, ale povězte mi, co se to tady děje?" zamrkala dívenka nechápavě.

Vzhlédl jsem k obloze a sevřel ruce v pěst. Lilith nejspíš právě došla trpělivost, jelikož se začala připravovat na další útok.

"Vysvětlím ti to jindy, teď ji musíme nějak zastavit."

"Ale já zvládnu pouze léčit, neumím bojovat," zasténala Eve.

Zahleděl jsem se na Eve a poté na svou sekeru. Její barva byla nyní znovu zlatá. Zamyslel jsem se.

"No tak... požádáme o pomoc někoho, kdo bojovat umí," prohlásil jsem, uchopil zbraň do obou rukou a zaujal bojovou pozici.

Poprvé jsem si přál, aby mě někdo zachránil a přišel Gacha-Robo. Nyní jsem chtěl, aby se objevila Eve a je tady. Možná, že bych mohl takhle přivolat i další ze svých přátel. Při té myšlence mi prolétla hlavou vílí historka o Vyvolávači, ale rychle jsem tu představu zahnal. Na rozptylování nám nezbýval čas. Snažil jsem se soustředit. Lilithina srdcová střela byla již téměř připravena. Někdo, kdo umí bojovat. Kdo by mě tak napadl jako první?

Kolem mé sekery se rozlilo jasně zelené světlo a jako obvykle i zbraň mu přizpůsobila svou barvu. Lilith vystřelila. Střela se řítila směrem ke mně, ale já stál na místě bez pohnutí.

"Pane Hachidori!" vykřikla Eve.

Srdce se ocitlo ve spárech zelených šlahounů, které stále zpevňovaly svůj stisk, až se nakonec uvězněná srdcová střela rozletěla na nepatrné paprsky růžového světla. Kotouč připevněný k paži zeleného bojovníka pomalu zpomaloval, až se zastavil, přičemž se šlahouny vytratily.

"Do čeho ses to zase zapletl, Ritsu?" zasmál se provokativně známý hlas.

"To je na dlouhé vyprávění... Clover," oplatil jsem jí úšklebek.

"Sestřičko, kde ses tu ty vzala?" užasla Eve.

Lilith nad námi dopáleně zavrčela. Z jejího výrazu bych řekl, že skutečný boj teprve začíná. I Clover zpozorněla, nespouštěla z nepřítele oči. Počkat. Z nepřítele? Ale to přeci není žádný nepřítel, to je Lilith. Upřel jsem na Clover prosebný pohled.

"Clover, moc tě prosím, neubliž jí. Možná to zní šíleně, ale ona je moje kamarádka. Netuším, co se to s ní děje, ale určitě lze nějak zařídit, aby se zase vzpamatovala."

"Neboj se, Ritsu," odpověděla Clover chladně. "Já vím, co dělám."

S těmi slovy opět uvedla svůj kotouč do pohybu. Lilith proti ní posílala jednu srdcovou střelu za druhou, ale Clover je svými rostlinnými šlahouny bleskově odrážela. Tenhle souboj byl viditelně vyrovnaný. Eve docupitala ke mně a trošku vyděšeně se mě chytila za rukáv. Konejšivě jsem jí rozcuchal vlasy.

"Neměj obavy, Eve. Clover to zvládne," utišoval jsem ji.

"Pane Hachidori, ta zlá succuba je doopravdy vaše kamarádka?"

Smutně jsem se zahleděl na to monstrum, které se z Lilith stalo. Nikdy mi skutečně nedošlo, že Lilith je succubus. Tak proto byla tak úspěšná ve svém oboru. Succuby mají přirozenou moc, s níž muže svádí. Povzdechl jsem si.

"Ano, je. Ale ona není zlá, pouze... jí potkala spousta zlých věcí."

Zatímco jsme si s Eve povídali, Lilithiny útoky nabíraly na intenzitě. Bylo patrné, že Clover začíná zaostávat. Velikost intervalu, v jakém Lilith své střely nyní posílala, se nedala srovnávat s tím, co používala proti mně. Možná narazila na vyrovnaného protivníka a tak přitvrdila. Menší paprsek z roztříštěné střely, zasáhl Clover do ramene. Okamžitě se za ránu chytila. Bolestně zasyčela. Jak kůže tak oblečení začaly v místě zranění černat.

"Ty mrcho," utrousila a uskočila před další střelou.

"Clover!" ulekla se Eve. Chtěla se rozběhnout k ní, ale Clover jí gestem ruky zastavila.

"Uzdravíš mě, až bude po všem."

Eve se tvářila nejistě, ale neodvážila se sestře vzdorovat. Zacouvala tedy zpět ke mně. Tázavě se po mně podívala, jako bych jí mohl právě já s jistotou říct, jestli bude Clover v pořádku.

Clover přestala využívat svou zbraň. Další náloži střel se pouze obratně vyhýbala. Poté se najednou zastavila a vzhlédla k Lilith.

"Pomalu už mě začínáš nudit. Řekla bych, že je na čase, to ukončit." Kotouč na její paži se roztočil, jenže tentokrát to nebylo stejné jako obvykle. Rychlost otáček se neustále zvyšovala. "Sbohem..."

Mezi rozbořenými kočičími hlavami znenadání vyrašilo několik zelených šlahounů, což by ještě nebylo tak šokující, ale pak jakoby z nitra země z toho samého místa vyrazil vlak. S Eve jsme se na to mohli pouze fascinovaně dívat. Jenže ten vlak uháněl jako šíp šikmo vzhůru přímo... proti Lilith. Ulekl jsem se.

"Ne! Počkej, Clover! Zastav to! Neubližuj jí!!!"

Bylo už příliš pozdě. Vlak narazil do Lilith plnou rychlostí. Nebohou succubu to vymrštilo stranou. Přistála mezi květináči, které byly vystavené před budovou květinářství. Její tělo pokrývala krev. Nehýbala se. Červánkový vír na nebi se pozvolna uklidnil, vše se vrátilo do normálu. Tedy alespoň zdánlivě.

Náměstí bylo zničené. Kašna, většina obchodů, dláždění... Kam oko dohlédlo všude pouze sutiny od zápasu. A Lilith... Rozběhl jsem se za ní. Se slzami v očích jsem se na ni pokoušel mluvit, třásl jsem s ní. Poté jsem přiložil ucho na její hruď... Ticho... Padl jsem na zadek. Pokoušel jsem se popadnout dech. Vytřeštěně jsem sledoval to bezvládné tělo.

"To... to ne... To není možné.... Lilith... LILITH!!!"